Nikdy jsem si nemyslela, že se ocitnu v situaci, kdy budu litovat rozhodnutí, ke kterému mě donutili moji vlastní rodiče. Bylo mi sedmnáct, když jsem otěhotněla, a tehdy jsem netušila, jak zásadně to ovlivní celý můj život. Moje rodina byla zámožná, vysoce postavená a měla jasnou představu o mé budoucnosti – maturita, vysoká škola, úspěšná kariéra. Dítě do jejich plánů nezapadalo.
„Musíš myslet na budoucnost. Na kariéru. Budeš mít času na děti dost,“ říkali mi stále dokola. Přesvědčili mě, že je to jediné správné řešení. A tak jsem svou dceru, kterou jsem pojmenovala Linda, dala k adopci. Srdce mi pukalo, ale uvěřila jsem, že mě čeká jiný, možná lepší život. Jenže každý den od té chvíle byl naplněn výčitkami.
Roky ubíhaly, měla jsem skvělou práci a cestovala po světě. Jenže jsem nikdy nemohla zapomenout. Když mi bylo pětatřicet, stala se mi vážná autonehoda. Dlouhé měsíce v nemocnici, rehabilitace a pak krutá zpráva od lékařů – nebudu už nikdy schopná mít děti. V tu chvíli se mi zhroutil celý svět.
Neustále mi šmejdila ve věcech. Jednoho dne jsem vybuchla.
Nikdy už nebudu mít dítě. Nikdy už nezažiju mateřství. Cítila jsem se prázdná, osamělá a najednou jsem si uvědomila, že jsem udělala největší chybu svého života. Uteklo dalších deset let a myšlenky na Lindu byly stále silnější. Představovala jsem si, jak asi vypadá, jaký má život. Jestli je šťastná. Možná má už sama děti a krásnou rodinu.
Rozhodla jsem se ji najít. Trvalo to dlouhé měsíce a celý proces byl náročnější, než jsem čekala. Nakonec se mi podařilo získat její kontakt. Když přišel den setkání, nemohla jsem spát.
Dorazila jsem na domluvenou adresu a moje představy o její krásné rodině se v mžiku rozpadly. Stála jsem před starým, zanedbaným panelákem na okraji města. Všude kolem špína, zápach a potulující se děti. S bušícím srdcem jsem našla na zvonku její jméno a zazvonila.
Zatajila jsem strašnou věc. Když se to mělo provalit, přišel dopis.
Dveře se otevřely a já spatřila vyhublou, strhanou ženu s unaveným výrazem. Bylo to jako rána do srdce. Tohle byla moje dcera. Ta, kterou jsem si představovala jako šťastnou a úspěšnou. Když jsem se do ní zadívala pozorněji, poznala jsem v ní rysy sebe samé.
Pozvala mě dovnitř a dlouhé hodiny jsme si povídaly. Vyprávěla mi svůj životní příběh. Její adoptivní rodina na ni neměla čas, často byla sama. Už na základní škole začala chodit za školu, na střední se chytla špatné party. Pak se zamilovala do Josefa, který ji stáhl ještě hlouběji. V sedmnácti otěhotněla, stejně jako já tehdy.
Krutý život
Narodila se jí dvojčata – Filip a Honzík. Jenže Josef se necítil být otcem, chtěl si dál užívat života a od Lindy utekl. Zůstala sama, bez prostředků a bez opory. Nakonec musela učinit stejné rozhodnutí jako já kdysi – své děti dala k adopci.
Když mi to říkala, v očích měla slzy. „Jsou to už tři roky, co jsem je neviděla,“ zašeptala.
Pevně jsem ji objala. „Najdeme je. Nenecháme to takhle být. Už budeme držet spolu,“ řekla jsem odhodlaně.
Každou noc mizel z domu. Když jsem zjistila proč, zlomilo mi to srdce.
Linda se na mě podívala a poprvé za celou dobu se na její tváři objevil náznak úsměvu. Bylo jasné, že to nebude jednoduché. Ale tentokrát už svou dceru neopustím. Společně uděláme všechno proto, abychom její děti našly a získaly zpět. Možná už nikdy nevrátím čas, ale můžu se pokusit napravit chyby, které jsme obě udělaly.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
