Nikdy by mě nenapadlo, že se budu jedné noci plížit za vlastním manželem, sledovat ho do tmy a přemýšlet, co přede mnou skrývá. Po dvaceti letech manželství jsem si byla jistá, že svého muže znám lépe než kdokoliv jiný. Ale pak začal mizet. A já jsem si musela přiznat, že vůbec nevím, co v noci dělá.
Začalo to nenápadně. Jednou večer jsem si všimla, že se obléká a tiše vychází z domu. „Kam jdeš?“ zeptala jsem se. „Jen se projít,“ odpověděl klidně. Neměla jsem důvod mu nevěřit, ale když se to začalo opakovat každou noc, moje podezření rostlo. Nebyl to ten typ člověka, co by měl potřebu procházet se o půlnoci.
Začala jsem si všímat dalších podivných detailů. Pokaždé, když odcházel, bral s sebou malý kufřík. Snažil se ho skrýt, ale já jsem si toho všimla. Vždy se vracel až nad ránem, a když jsem se ptala, co dělal, jeho odpovědi byly neurčité. „Lenko, nemusíš se tím trápit,“ řekl mi jednou. „Jenom potřebuju čas pro sebe.“
Jednoho večera jsem už nevydržela. Když se potichu vyplížil z domu, popadla jsem bundu a vyrazila za ním. Držela jsem se v odstupu, sledovala ho temnými uličkami, až zamířil k lesu za městem. Srdce mi bušilo, když se zastavil pod velkým dubem. Schovala jsem se za keř a sledovala, jak klečí na zemi a začíná něco zahrabávat.
Tlustý, zapáchající a bez energie. Manžel se změnil k nepoznání.
Byl sám. Ale mluvil.
„Nemůžu to udělat,“ slyšela jsem ho šeptat. „Nemůžu tě nechat odejít.“
Cítila jsem, jak mi tuhne krev v žilách. Co to sakra dělá? Kdo mu odpovídá? Proč schovává něco do země? Strach mi projel tělem. Udělalo se mi špatně z toho, co všechno mi proběhlo hlavou.
Druhý den ráno, když Pavel odešel do práce, jsem se vrátila k tomu dubu a začala hrabat. Po pár minutách jsem narazila na malou kovovou krabici. Otevřela jsem ji a zůstala strnule zírat na její obsah. Byly v ní staré dopisy, fotografie a sušená květina. Byly to vzpomínky na jeho bývalou ženu Annu, která před lety tragicky zahynula.
Sousedka nás neustále šmírovala. Když jsme ji nachytali, nevěřili jsme vlastním očím.
Najednou mi všechno došlo. Pavel nikdy nepřestal Annu milovat. Každou noc chodil na místo, kde se kdysi seznámili, kde spolu trávili nejšťastnější chvíle. Mluvil s ní, prosil ji za odpuštění, držel se vzpomínek, které nechtěl pustit.
Všechno bude jiné
V tu chvíli jsem pochopila, že boj, který vedl, nebyl se mnou. Byl to boj sám se sebou. Nedokázal se smířit se ztrátou, nedokázal ji nechat jít. A já jsem celou dobu žila vedle muže, který sice byl po mém boku, ale jeho srdce stále patřilo jiné ženě.
Doma jsem se mu nepodívala do očí. Nemohla jsem. Celé dny jsem přemýšlela, co dělat. Nešlo o nevěru, nešlo o lež, ale o něco možná ještě horšího – o city, které nikdy nezmizely.
Vnoučata mi brala peníze. Ukázala jsem jim, co znamená dřina.
Jednoho večera jsem sebrala odvahu. „Pavle, musíme si promluvit,“ řekla jsem. Seděl u stolu, unavený a vyčerpaný. „Vím, kam chodíš. Vím, co děláš.“
Ztuhl. Nezapíral. Jen si sklopil hlavu.
„Omlouvám se,“ zašeptal. „Nechtěl jsem ti ublížit. Ale nevím, jak přestat. Nevím, jak ji nechat odejít.“
