Nikdy bych si nepomyslela, že se ocitnu v situaci, kdy se na svého manžela nebudu moct ani podívat bez pocitu zoufalství. Když jsme se brali, byl to silný a sebevědomý muž, který mě dokázal rozesmát i v těch nejtěžších chvílích. Byl mým opěrným bodem, partnerem, na kterého jsem se mohla vždy spolehnout. Ale teď jsem ho skoro nepoznávala.
Všechno se změnilo, když přišel o práci. Byla to obrovská rána pro jeho sebevědomí a já viděla, jak se postupně uzavírá do sebe. Nejprve jsem se snažila být chápavá. Říkala jsem si, že každý člověk potřebuje nějaký čas, aby se vyrovnal s neúspěchem. Jenže týdny se změnily v měsíce a Jakub se místo hledání nové práce začal utápět v jídle a alkoholu. Každý den seděl u televize s pivem v ruce a jedl všechno, co mu přišlo pod ruku. Nezdravé jídlo, sladkosti, sladké limonády – jeho váha šla prudce nahoru a já jen bezmocně přihlížela.
Jednoho dne jsem si uvědomila, že za poslední rok přibral téměř padesát kilo. Nešlo jen o to, jak vypadal. Jeho zdravotní stav se prudce zhoršoval, sotva se hýbal, měl problémy s dýcháním a neustále se potil. Když jsem ho jednoho večera našla na gauči s šestým pivem v ruce, už jsem to nevydržela. „Jakube, musíš s tím přestat. Nemůžeš takhle dál pokračovat,“ řekla jsem mu zoufale.
Potetovaný přítel naší dcery nás štval. A pak zachránil můj svět.
Zvedl ke mně oči a v jeho pohledu byla jen prázdnota. „A co bych měl dělat, Hedviko? Jsem na nic,“ odpověděl tiše. Jeho slova mě zasáhla. To už nebyl můj muž, kterého jsem milovala. Náš vztah se rozpadal. Už jsme spolu neměli žádnou intimitu, sotva jsme si povídali, a když už, byly to jen hádky. Bála jsem se o něj, ale zároveň jsem v sobě měla i vztek. Nechtěla jsem žít s mužem, který se takhle zničil a odmítal s tím něco dělat. Po několika měsících beznaděje jsem začala přemýšlet o rozvodu.
Pak přišel den, který všechno změnil. Jakub upadl přímo na ulici. Byl to šok, který nás oba konečně probudil. Lidé mu pomáhali vstát, ale já viděla, jak je ponížený, jak se za sebe stydí. Když ho v nemocnici vyšetřovali, lékař mu dal jasně najevo, že pokud nezmění svůj životní styl, čekají ho vážné zdravotní problémy. Bylo to jako rána do hlavy.
Seděla jsem vedle jeho nemocniční postele a držela ho za ruku. „Jakube, poslouchej mě. Takhle to dál nejde. Chci, abys byl zase zdravý. Pro mě, pro nás,“ řekla jsem pevně, i když mi do očí stoupaly slzy. Podíval se na mě, tentokrát ne s prázdnotou, ale s bolestí a možná i s nadějí. „Pomůžeš mi, Hedviko?“ zašeptal.
„Pomůžu ti. Ale musíš chtít i ty,“ odpověděla jsem.
Začali jsme malými kroky. Nejprve jsme změnili jeho jídelníček. Bylo to těžké, protože po letech špatných návyků mu chyběla disciplína. Poté začal chodit k psychologovi, který mu pomohl najít ztracenou motivaci. Fyzická aktivita byla nejtěžší. Každý pokus o pohyb byl pro něj bolestivý a často chtěl vzdát. Psycholog mě varoval, že změna životního stylu u někoho v jeho stavu může být extrémně náročná nejen fyzicky, ale i psychicky. A měl pravdu. První dva měsíce byly doslova boj. Nálady se mu střídaly jako na houpačce, občas byl naštvaný, jindy zoufalý. Ale nevzdali jsme to.
Celý život jsem byla jen služka. Stačily tři týdny a všechno se změnilo.
Zase spolu
Pomalu, den za dnem, se začal měnit. Začal ubývat na váze, jeho zdravotní stav se zlepšoval a s tím se vracela i jeho energie. Když poprvé sám ušel několik kilometrů bez zadýchání, v očích měl slzy radosti.
Po roce tvrdé práce Jakub zhubl většinu přebytečné váhy. Najednou jsem měla zpět muže, kterého jsem kdysi milovala – jen o něco silnějšího, zoceleného tím, čím si prošel. Dokonce si našel novou práci a naše vztahy se zlepšily. Vrátil se nám humor, společné chvíle, doteky. A když jsme odjeli na prodloužený víkend do lázní, bylo to poprvé po dvou letech, kdy jsme se znovu milovali. Nedokážu ani popsat, co jsem v tu chvíli cítila.
Už nečekám, že moje děti přijedou. Našla jsem vlastní Vánoce.
Tento příběh mě naučil, že láska někdy není jen o krásných chvílích, ale i o tom, že stojíme po boku člověka, i když prochází tím nejhorším. Naučila jsem se, že i když máme chvíle, kdy si myslíme, že už dál nemůžeme, vždycky je tu naděje. A že pokud někoho milujeme, stojí za to bojovat.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
