Vánoce. Pro mnohé nejkrásnější čas roku. Pro mě… čas, kdy cítím největší prázdno. Někdy si říkám, že to snad ani nejsou svátky, ale jen bolestná připomínka toho, co jsem ztratila. Moje dospělé děti už dlouho bojkotují Vánoce, a tak je rok co rok trávím sama. Sama u stromečku, sama se svými vzpomínkami.
Kdysi to bylo jinak. Vánoce bývaly naše. Měla jsem tři krásné děti – Petra, Kláru a Terezu – a pro nás to byly ty nejmilejší chvíle. Pekli jsme spolu cukroví, zdobili stromeček, poslouchali koledy a hráli vánoční hry. Byl to čas smíchu, blízkosti a lásky. A i když život nebyl vždy lehký, o Vánocích jsme byli rodina. Po smrti manžela to byly právě tyto chvíle, které mě držely nad vodou. Drželi jsme se navzájem. Myslela jsem, že to tak zůstane navždy.
Ale navždy je jen slovo. Děti vyrostly. Každé z nich si našlo svou cestu, svou práci, svůj svět. Postupně se naše společné Vánoce začaly drolit. Nejdřív jedna omluva: „Mami, letos nepřijedeme, máme moc práce.“ Pak druhá: „Promiň, mami, radši budeme doma, potřebujeme klid.“ A pak ticho. Roky míjely a najednou se stalo pravidlem, že Vánoce trávíme každý zvlášť.
První rok, kdy mi děti oznámily, že nepřijedou, jsem cítila, jak se mi srdce svírá. Zdobila jsem stromeček sama a poprvé slyšela to nepřirozené ticho, které zaplnilo náš dům. Seděla jsem u světýlek, které problikávaly stejně jako mé slzy, a čekala… na zprávu, na hovor, na cokoli. A tak jsem jim volala sama. „Chybíte mi,“ řekla jsem upřímně. Ale jejich odpovědi mě bodly do srdce. „Mami, Vánoce jsou pro nás jen stres. Radši je strávíme v klidu doma.“
Zjistila jsem, že můj partner má jinou. Přesto se bojím ho opustit
Rozuměla jsem. Opravdu. Mají své životy, své starosti, své rodiny. Ale copak jsem přestala být jejich rodina já? A tak jsem ten rok seděla sama. A další rok znovu. A potom zase. Každý rok stejná naděje, každý rok stejná bolest. „Možná letos,“ říkala jsem si pokaždé, když jsem pekla cukroví podle jejich oblíbených receptů. „Možná letos přijedou.“ Ale nikdy nepřijeli.
Snažila jsem se to přijmout. „Je to normální,“ opakovala jsem si. „Mají své životy.“ Ale v srdci byla prázdnota, kterou jsem neuměla zaplnit. Čím víc jsem se snažila držet našich starých tradic, tím víc mě bolela jejich nepřítomnost. A tak jsem začala tyto svátky proklínat. Přála jsem si, aby raději nebyly. Aby ten čas, který kdysi znamenal radost, konečně přestal bolet.
A pak… pak přišel den, který všechno změnil. Byla jsem ve městě, bloumala po vánočních trzích, kde voněl punč a hrály koledy. A najednou jsem uviděla stánek se sbírkou pro děti z dětského domova. Uprostřed toho vánočního ruchu, mezi spoustou lidí, jsem viděla jejich tváře. Dětské tváře bez rodičů. A v očích jsem neviděla smutek. Viděla jsem naději. Čekání na zázrak.
Nikdy jsem si nemyslela, že budu matkou v téměř 50. Teď se na to těším
Po smrti manžela jsem zůstala sama a nevím, jak dál
Jsem vděčná
Zůstala jsem tam stát. A v tu chvíli mi to došlo. Nemůžu změnit to, co jsem ztratila. Nemůžu přimět své děti, aby chtěly slavit Vánoce se mnou. Ale mohu dát své Vánoce někomu jinému. Někomu, kdo o ně stojí.
A tak jsem šla do místního dětského domova a nabídla pomoc. Chtěla jsem být součástí něčího štěstí. A oni mě přijali. Společně jsme pekli cukroví, zdobili stromeček a vyprávěli si příběhy. Viděla jsem jejich rozzářené oči, když dostali dárky, ale ještě víc, když jsme spolu prostě byli. A s každým dětským smíchem se něco uvnitř mě hojilo.
Poprvé po letech jsem pochopila, že Vánoce nejsou o tom, s kým jste, ale co v sobě máte. A když máte lásku, můžete ji dát komukoli. Nemusí to být vaše krev. Stačí, když to budou ti, kteří tu lásku potřebují.
