Nikdy bych si nemyslela, že se ocitnu v situaci, kdy budu zvažovat něco, co se mi celý život příčilo. Vždycky jsem měla jasno – interrupce není pro mě. Přesto teď sedím a přemýšlím nad něčím, co jsem nikdy nechtěla řešit.
S manželem máme dvě děti – tříleté a půlroční. Naše rodina je šťastná, děti jsou zdravé, máme domov, o kterém jsme snili. Od začátku jsme věděli, že bychom jednou chtěli tři děti, ale až časem, až naše dvě trošku odrostou, až se situace ustálí. Jenže život má občas vlastní plány a já teď držím v rukou pozitivní těhotenský test.
Tahle zpráva mě zaskočila. Ne že bych si neuměla představit další dítě, ale teď? Mladší syn je ještě tak maličký, starší dcera mě potřebuje, a hlavně – konečně jsem měla možnost začít si plnit svůj dávný sen. Nastoupila jsem na vysokou školu, kterou jsem po prvním těhotenství odložila. Už tehdy jsem si slíbila, že jednou se k tomu vrátím. A teď, když jsem si konečně troufla, se všechno obrací vzhůru nohama.
Studium jsem nebrala na lehkou váhu. Magisterský titul byl pro mě vždycky důležitý, věděla jsem, že mi otevře dveře k lepší budoucnosti, a hlavně – byla to moje osobní výzva. Po letech péče o děti jsem chtěla zase trochu patřit sama sobě, věnovat se něčemu, co mi dává smysl a rozvíjí mě. Už jsem byla přijatá, rozplánovaná, rodina mě podporovala, obě babičky se těšily, že mi pomohou s hlídáním. A pak přišel tenhle nečekaný zlom.
Partner mě podvedl. Tak jsem si za jeho peníze zaplatila dovolenou
Nikdy jsem se nestavěla proti antikoncepci, vždycky jsem se snažila být zodpovědná. Jenže kvůli zdravotním důvodům jsem ji musela změnit a v tom mezidobí se stalo to, co jsem nečekala. Ani nevím, jak přesně k tomu došlo. Byli jsme opatrní, ale osud si asi řekl své. Když jsem to oznámila manželovi, byl překvapený, ale zachoval klid. Řekl, že se nebrání dalšímu dítěti, že pokud bych si ho chtěla nechat, podpoří mě, jak jen bude moct. Jenže rozhodnutí nechal na mně.
A právě to rozhodnutí je teď pro mě nejtěžší věcí na světě.
Jít na interrupci mi připadá nepředstavitelné. Celý život jsem byla přesvědčená, že pokud existuje možnost postarat se o dítě, neměla by být interrupce řešením. Nemá to nic společného s náboženstvím, je to prostě pocit. Představa, že bych šla na zákrok a ukončila život, který už ve mně začal, mě děsí. Mám strach, že bych si to jednou vyčítala. Že bych se na sebe nedokázala podívat do zrcadla.
Očekávala jsem oporu, ale místo toho jsem na všechno sama
Interrupce se mi příčí, ale teď nevím, co dělat
Na druhou stranu si ale nedokážu představit, jak zvládnu péči o tři takhle malé děti a ještě k tomu školu. Mám oporu v manželovi i v rodině, ale stejně vím, že hlavní tíha by byla na mně. A co když tím obětuju svůj sen? Co když se ke studiu už nikdy nevrátím?
Každý den přemýšlím nad tím, co je správné. Když se dívám na své dvě děti, říkám si, že další sourozenec by byl krásným darem. Že pokud už je na cestě, třeba se to prostě mělo stát. Jenže pak se podívám do diáře, vidím seznam věcí, které mě čekají, vidím své plány a všechno, co jsem si chtěla splnit, a jsem zase na začátku.
Když jsem si ho brala, věřila jsem, že budeme rovnocenní partneři. Mýlila jsem se
Vím, že musím rozhodnout brzy. Čas běží a já nemůžu donekonečna váhat. A tak čekám, kdy ve mně převáží jedna strana. Zatím nevím, která to bude.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
