Vždycky jsem si představovala, že budu mít úplnou rodinu, ale život se vydal jiným směrem. Ve dvaceti jsem se zamilovala do staršího muže a velmi rychle otěhotněla. Místo radosti z dítěte mě nutil jít na potrat, což jsem odmítla. K tomu se u něj začaly projevovat jeho další negativní stránky – pil, utrácel peníze v hernách, a tak jsem ho ještě během těhotenství opustila. Neuvedla jsem ho ani do dceřina rodného listu a od té doby jsem ho neviděla. On se také už nikdy neozval a netuší, že má dceru.
Moje mamka nás podporuje, ale přítel ji nechce v našem životě
Po této zkušenosti jsem stále doufala, že najdu muže, se kterým si vybuduji domov a budu mít spokojenou rodinu. Ale jak šel čas, pochopila jsem, že na toho pravého stále nenarážím. Toužila jsem ale po tom, aby moje dcera měla sourozence, a tak jsem se rozhodla, že pokud nemůžu najít muže pro život, pořídím si alespoň dítě. Když jsem neměla nároky na vztah, najednou bylo potenciálních otců dostatek. Vybrala jsem si pohledného muže – chtěla jsem, aby moje dítě bylo hezké, jinak mě ale jeho charakter vůbec nezajímal. Práce mu nevoněla, neměl žádné ambice, ale to mi bylo jedno, protože jsem s ním plánovala jen otěhotnět. Po dvou letech se to podařilo a jakmile jsem zjistila, že čekám druhé dítě, vztah jsem ukončila. Ani on netuší, že má dceru.
Když se syn narodil, začala jsem pochybovat, kdo je jeho otec
Po pár letech jsem si řekla, že bych mohla mít ještě třetí dítě. Stále jsem nepotkala žádného muže, se kterým bych chtěla žít, tak jsem postupovala stejně jako minule. Vybrala jsem si pohledného muže, ale jinak arogantního a sebestředného zoufalce. Tentokrát šlo všechno rychleji – do půl roku jsem byla těhotná. Jakmile jsem to zjistila, vztah skončil a on se nikdy nedozvěděl, že má syna. Moje dcery tak mají mladšího brášku, kterého zbožňují.
Teď je mi dvaatřicet a vztah už neřeším. Nepotřebuji muže k životu, děti mám a netrápím se hledáním někoho, kdo by splňoval mé představy. Otcové mých dětí v jejich životech nefigurují, o nic se nezajímají a dětem jsem o nich nic neřekla. Neptají se. Žijeme spokojeně v domě mých rodičů, kteří mi pomáhají, takže zvládám všechno v pohodě. Možná se to někomu zdá sobecké nebo nezodpovědné, ale já jsem šťastná. Mám děti, po kterých jsem toužila, a zároveň klid. Nemusím se trápit v nefunkčním vztahu a moje děti nejsou součástí nešťastné rodiny. A to mi ke štěstí stačí.
Nejprve mě nenáviděli, teď chtějí být milující prarodiče
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
