Otěhotněla jsem ve dvaceti s mužem, se kterým jsem chodila jen krátce. Rodinu jsme neplánovali, a když jsem mu oznámila, že čekám dítě, okamžitě dal najevo, že o něj nestojí. Rozešli jsme se ještě během mého těhotenství a on se pak o dceru nijak nezajímal. Já jsem si brzy našla nového partnera, dnes už manžela, který si moji dceru od narození zamiloval a vždy ji bral jako vlastní. Později jsme spolu měli ještě syna, ale nikdy mezi dětmi nedělal rozdíly.
Když bylo dceři pár let, její biologický otec se ozval s tím, že ji chce vídat. Nebyla jsem nadšená, ale souhlasila jsem. Dceru to potěšilo, ale pokaždé, když se od něj vrátila, byla nějakou dobu odtažitá a uzavřená. Pak se vše vždy vrátilo do normálu. Nechápala jsem, proč na ni setkání s otcem působí tak zvláštně, ale nechtěla jsem jí bránit ve vztahu s ním.
V pubertě se situace dramaticky změnila. Jednoho dne nepřišla ze školy domů a místo toho mi napsala, že chce žít s otcem. Byla jsem v šoku. S manželem jsme dlouho přemýšleli, co dělat, ale nakonec jsme jí napsali, že si to může na měsíc vyzkoušet. Jenže její otec to vzal jako hotovou věc a okamžitě požádal o svěření do své péče. Najednou jsem s ní ztratila téměř všechen kontakt. Nechtěla mě vídat, nebrala mi telefon, jen jsem zprostředkovaně zjistila, že často nechodí do školy. Její otec to nijak neřešil, zatímco já jsem se užírala strachem a bezmocí.
Do toho mi diagnostikovali rakovinu prsu. Byl to pro mě nejhorší možný okamžik, ale kromě manžela jsem o tom nikomu neřekla, nechtěla jsem tím děti zatěžovat. Když konečně přišel den soudu o svěření do péče, byla jsem odhodlaná získat dceru zpět. Po několika měsících jsem ji viděla poprvé – byla jiná. Zavřená do sebe, nejistá. Pak šla sama k soudkyni a my ostatní museli počkat venku. Když se vrátila, plakala a začala se mi omlouvat. Nikdy mi neřekla, co jí soudkyně pověděla, ale od té chvíle se vše změnilo.
Soud rozhodl, že se dcera vrátí ke mně, ale od té doby není stejná. Je smutná, odmítá chodit ven s kamarády, nejraději tráví čas jen se mnou. Někdy mám pocit, že ví o mé nemoci. Možná jí to soudkyně řekla, protože se to v dokumentech objevilo. Možná se vrátila jen proto, že si myslí, že mě potřebuje. Ale já o tom s ní nemluvím, protože pokud to neví, nechci ji tím zatěžovat.
Ustaraná dcera
Navrhla jsem jí, jestli by si nechtěla promluvit s psychologem, ale odmítla. A já nevím, jak jí pomoci. Mám strach, že ji pobyt u otce poznamenal, ale netuším, co se tam stalo. Léčba mojí nemoci zatím postupuje dobře, ale jsme na začátku a já se obávám, jak zvládnu nejen svůj boj, ale i ten její.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
