Můj manžel vyrůstal v rodině, kde všemu velela jeho matka. Muselo být vždy po jejím, a kdo se jí postavil, měl problém. Manžela v dětství často bila a psychicky shazovala, zatímco jeho otec nikdy nezasáhl. Byl naprosto pod jejím vlivem, až se z něj stal její stín. Manžel na své dětství nevzpomíná rád a je šťastný, že je to za ním. Když jsme se poznali, hned mě upozornil, že jeho matka není jednoduchý člověk. Přesto jsem nečekala, jak velké problémy nám způsobí.
Když jsme spolu začali vážný vztah, zpočátku se přetvařovala a snažila se ke mně chovat mile. Jenže brzy se ukázala její pravá povaha. Před manželem mě pomlouvala, přede mnou zase shazovala jeho. Když se dozvěděla, že se chceme vzít, začala dělat scény, tvrdila, že si ničí život, a zakázala celé rodině z manželovy strany přijít na svatbu. Dokonce odmítla dát manželovi jeho vlastní rodný list. Odmítla se setkat i s mými rodiči, přestože oni byli k předsvatební návštěvě ochotní. Nakonec na svatbu skutečně nepřišla, stejně jako nikdo z jeho příbuzných – všichni poslouchají ji.
Po tomto incidentu jsme s manželem dospěli k závěru, že kontakt s ní nebude možný. Už předtím jsem se snažila být k ní vstřícná, neřešila jsem její narážky a pomluvy, ale tohle už bylo moc. Nechápala jsem, proč tak strašně nesnáší mě i moji rodinu. Jsme normální, slušní lidé, nebyl žádný důvod, aby se k nám chovala, jako by se manžel „zahazoval“. Jenže ona shazovala i jeho – zdálo se, že prostě chce jen rozsévat zlo.
Po svatbě jsme ji odstřihli úplně a několik let jsme spolu nemluvili. Pak se ale narodil náš syn a ona mi z ničeho nic napsala, že ho chce vidět. Rozhodla jsem se, že mu nebudu upírat babičku, a souhlasila jsem s návštěvou. Na první pohled to vypadalo, že se situace uklidnila – nad vnukem se rozplývala, chovala se mile. Jenže po návštěvě opět začala manželovi psát zprávy, že jsem namyšlená, špatná matka a že by si měl nechat „zadní vrátka“, protože to se mnou dlouho nevydrží. To byla poslední kapka. Opět jsme s ní přerušili kontakt.
Po scénách se svatbou jsme ji museli odstřihnout
Dnes žijeme klidně, užíváme si rodinu, syn je šťastný a mí rodiče jsou skvělými prarodiči. Nemáme žádný důvod něco měnit. Jenže vím, že jednou se syn začne ptát, kde je jeho druhá babička a děda. A já nevím, co mu říct. Mám mu říct pravdu – že babička je toxická a proto se s ní nestýkáme? Nebo zvolit nějakou neutrální výmluvu, že prostě bydlí daleko? Nechci synovi lhát, ale nevím, jak by takové malé dítě přijalo informaci, že jeho babička nám jen škodila a nepřála nám štěstí.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
