Už několik let se starám o svou rodinu, i když bych sama potřebovala oporu. Moje máma je psychicky nemocná, neschopná postarat se o domácnost a mé dvě mladší sestry, a tak jsem tu roli převzala já. Platím byt, vařím, uklízím a snažím se, aby mé sestry měly alespoň trochu normální dětství. Jenže teď jsem postavena před nejtěžší rozhodnutí. Můj přítel mě miluje, ale nechce být pořád na druhé koleji. Dal mi ultimátum – buď se k němu nastěhuju, nebo se rozejdeme. A já nevím, jak to vyřešit.
Sbližuje se se mnou, ale očima hledí na mého muže. Mám ji nechat být?
Je mi dvacet let, už pracuji a našla jsem si přítele, se kterým se cítím dobře. Jenže zároveň žiju stále s matkou a mými dvěma mladšími sestrami. Jedna ještě nechodí do školy, druhá je ve druhé třídě. O našeho otce jsme přišly už dávno a otec mých sester se o ně nezajímá, žije v zahraničí a s mámou se rozešel ještě před narozením nejmladší. Naše rodina nikdy nefungovala normálně. Máma je bez práce, často nemáme jistotu bydlení, už jsme se několikrát stěhovaly, někdy i k jejím přechodným partnerům, kteří se ale střídali tak často, že to spíš dětem bralo pocit domova, než aby to něco řešilo.
V minulosti jsem se už několikrát odstěhovala, ale vždycky jsem se nakonec vrátila. Když jsem byla pryč, viděla jsem, jak se sestry ocitly v naprostém chaosu. Máma se o ně nestarala, byly hladové, špinavé, nešťastné. Bylo mi jich líto a nechtěla jsem je v tom nechat. Teď opět žiju s nimi, financuji byt, starám se o domácnost a snažím se jim nahradit matku. Ony se ke mně skutečně upínají, vidí ve mně oporu, a já je nedokážu zklamat.
Žena nás opustila, když zjistila, že náš syn nebude nikdy zdravýv
Jenže tohle všechno vadí mému příteli. Chce mě mít víc pro sebe a já chápu proč. Většinu času trávím tím, že běžím z práce, nakoupím, uklidím, uvařím, pomůžu se školou a pak jsem tak vyčerpaná, že na něj už nemám energii. Máma mi říká, ať se klidně odstěhuju, ale já jí nevěřím. Už tolikrát dokázala, že domácnost ani děti nezvládá. Kdybych odešla, za pár týdnů by byl byt v katastrofálním stavu a sestry by opět trpěly.
Snažila jsem se příteli vysvětlit, že to není tak jednoduché. Že nemůžu sestry nechat na pospas, když jsou na mně závislé. On mi říká, že to chápe, ale že já musím chápat jeho – že chce normální vztah. Jenže jak mám najít rovnováhu mezi láskou a odpovědností? Nedokážu se jen tak sebrat a odejít. Bojím se, že kdybych to udělala, úřady by nakonec sestry odebraly a skončily by v dětském domově.
Muž mé kamarádky mě obtěžoval: Říct jí pravdu, nebo mlčet?
Teď mě přítel postavil před hotovou věc. Buď se k němu nastěhuju, nebo náš vztah skončí. Nechci ho ztratit, ale nemám řešení. Kdyby bydlel blíž, mohla bych se snažit zvládnout obojí – po práci zajet k mámě, postarat se o sestry a pak jet k němu. Jenže žije daleko a nevím, jestli bych to všechno zvládla. Jsem unavená, ztracená a nevím, jak se rozhodnout.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
