Ve škole jsem se cítila jako neviditelná. A když už si mě někdo všiml, bylo to jen kvůli posměchu. Kluci mě ignorovali, a když přece jen něco řekli, byla to většinou narážka na vzhled. Postava, která mi připadala normální, byla pro ostatní důvodem k posměchu. Holky se bavily na můj účet a já si odnášela domů stud a nejistotu. První přítel přišel až v šestnácti – byl obyčejný, trochu uzavřený, ale laskavý. Vydrželo nám to sotva osm měsíců. Opustil mě kvůli jiné, krásnější holce. Tehdy jsem si řekla, že se musím víc snažit, že jednou taky někoho najdu.
Začala jsem chodit na diskotéky a snažila se být víc vidět. Když mě nikdo neoslovil, zkusila jsem to sama – ale reakce byly většinou trapné nebo odmítavé. V lepším případě mě kluci odbyli, v horším si ze mě udělali legraci. Zájem o mě projevovali hlavně starší muži, a často velmi nevybíravě. Jejich řeči mě ponižovaly. Připadala jsem si jako někdo, kdo se musí snažit víc než ostatní – a stejně nikdy nedosáhne na to, co jiným přijde přirozené. Kamarádky mě utěšovaly, říkaly, že si musím počkat na toho pravého. Ale já čekala už moc dlouho a nevěřila, že někdo takový vůbec přijde.
Vztah bez citu a těhotenství bez jistoty
Ve svých devatenácti jsem potkala muže, který se mi opravdu líbil. Měla jsem pocit, že bych s ním mohla být šťastná. Ale brzy jsem zjistila, že si mě vybral hlavně proto, že jsem pro něj bezpečná volba – nebudu mu utíkat, nebudu flirtovat, budu vděčná, že ho mám. Nikdy mi neřekl, že jsem krásná. Nikdy mě nevzal mezi své přátele, jeho rodinu jsem nikdy nepoznala. Prý se s nimi nestýká, ale spíš se za mě styděl. Dnes je mi šestadvacet a čekám s ním dítě. O svatbě nechce ani slyšet. Když jdeme ven, drží si odstup, nikdy mě nevezme za ruku, neobejme. V noci se mu vyhýbám, jeho dotyky mi už nic neříkají. Připadám si jako hospodyně – vařím, uklízím, ale jinak jako bych neexistovala.
Strach, že zůstanu sama, je silnější než radost z dítěte
Často přemýšlím, co bude dál. Neumím si představit, že mě jednou opustí – ale zároveň si neumím představit, že zůstane. Ať tak nebo tak, cítím se sama už teď. Když na mě někdo z cizích mužů promluví, většinou je to opilec s nechutným návrhem, nebo někdo, kdo mě ani pořádně nevidí. Přemýšlím, jestli má žena jako já šanci na lásku. Nejsem hezká, nemám peníze, jen obyčejné schopnosti – postarat se o domácnost, být loajální. Ale tyhle věci na první pohled nikdo nepozná. Mám strach, že zůstanu v tomhle vztahu z čisté nejistoty, že se už nikdy nenajde někdo, komu budu stát za víc než jen pohodlí. Připadám si jako ve slepé uličce, odkud není kam jít.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
