Po rozvodu s otcem mého syna jsem se cítila zlomená, ale zároveň odhodlaná postavit se znovu na nohy. Netoužila jsem po vztahu, ale když jsem poznala jeho, všechno se změnilo. Měl charisma, jistotu v hlase a zájem, který mě po letech samoty obalil jako měkká deka. Láska přišla rychle a intenzivně. A já se nechala nést. Opustila jsem své přátele, práci i město, abych mohla začít nový život. Věřila jsem, že tentokrát to bude jiné. Lepší. Skutečné. Jenže místo svobody přišla jiná forma klece – ne tak viditelná, ale o to tísnivější.
Láska, která se pomalu měnila ve stín
Brzy po přestěhování jsem otěhotněla. Bylo to překvapení, protože po předchozích komplikacích jsem ani nedoufala, že to ještě půjde. Byl šťastný. Já taky. Narodila se nám holčička a na chvíli se zdálo, že jsme opravdu rodina. Jenže kolem nás už se začínaly hromadit stíny. Jeho syn se choval chladně, naschvály se stupňovaly a atmosféra doma houstla. Snažila jsem se. Jezdila jsem s dětmi pryč, když měl jeho syn dorazit, vařila jeho oblíbená jídla, kupovala mu dárky. Dělala jsem všechno pro to, aby mezi námi vládla harmonie. Jenže místo vděku jsem cítila rostoucí chlad. Najednou jsem byla obviňována, že ho přehlížím, že se dostatečně nesnažím. A pak mi partner řekl, že by bylo lepší, kdybych odešla.
Manželova sestřenice hrála roli oběti. A nás málem zničila
Na kolenou za vztah, který se už rozpadal
Prosila jsem ho, ať to nevzdáváme. A on přistoupil na dohodu – půl roku na zkoušku. Dala jsem do toho všechno. Znovu jsem vařila, uklízela, starala se o děti i o jeho nálady. Když jsem dostala možnost přivydělat si administrativní prací, byl zpočátku nadšený. Peníze se hodily. Mohla jsem mít dceru u sebe. Jenže pak se něco zlomilo. Začal žárlit. Podezírat. Obviňovat mě z nevěry, která nikdy neexistovala. Jedna hádka přerostla do ticha, které nešlo přehlušit. Odjela jsem s dětmi k rodičům, abych si vydechla. Jenže druhý den mi přivezl všechny věci. Změnil zámky. A v SMSce napsal, že mě už nechce vidět.
Ztracená mezi dvěma návraty
Dva týdny jsem jen seděla. Nejedla, nemluvila. O děti se starala moje máma. Práce šla stranou. Duševně jsem byla na dně. A pak přišlo nové světlo – kamarád mého expřítele. Začal se objevovat, pomáhat, mluvit se mnou. Myslela jsem, že se možná stalo něco nečekaného – že konečně někdo zůstane. Ale jednoho dne řekl, že se vrací ke své bývalé ženě, která onemocněla. Bylo to správné rozhodnutí. Ale pro mě to znamenalo další odchod. A další pád. Řekla jsem si, že na muže už nemám sílu. Jenže pak napsal můj bývalý. Ten, kvůli kterému jsem prošla tím vším. Psát, že mu chybím. Že mu chybí i děti. Dlouho jsem odolávala. Až jednou – ve slabé chvíli – jsem odpověděla.
Když jsem byla těhotná, přáli mi nejhorší. Dnes volají, kdy mohou hlídat
Život ve stínu lásky, která mě svazuje
Vrátila jsem se k němu. A od té doby se všechno zhoršilo. Nejsem partnerka. Jsem služka. Nechodím do práce. Nemám přátele. On kontroluje můj telefon, můj čas, moje slova. Když přijíždí jeho syn, znovu balím děti a odjíždím pryč. A to všechno jen proto, že se bojím. Bojím se, že další rozchod už neunese moje tělo ani moje hlava. Vím, že ten vztah mě ničí. Ale už nemám sílu odcházet znovu. Každý den se budím s prázdnem. Každý večer usínám s tichým hlasem, který mi říká: takhle jsi to nechtěla. A někde v hloubi sebe doufám, že jednou zase najdu cestu zpátky k sobě. Ne kvůli němu. Kvůli sobě.
Z malé princezny se stal syn. A já to nedokázala unést
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
