Když jsem zjistila, že jsem těhotná, cítila jsem štěstí i klid. Měla jsem po boku muže, kterého jsem milovala, a byla jsem přesvědčená, že se na něj mohu spolehnout. Byli jsme spolu tři roky, měli krásný vztah, plánovali jsme společnou budoucnost a oba jsme se těšili na naše první dítě. Netušila jsem, že právě narození dcery všechno změní. Místo aby nás příchod dítěte sblížil, rozdělil nás. Já zůstala doma, starala se o dceru i o domácnost a věřila, že táhneme za jeden provaz. Ale zatímco já se snažila držet naši rodinu pohromadě, on se mi pomalu, ale jistě začal vzdalovat – ne citově, ale finančně. A čím víc jsem potřebovala jeho pomoc, tím víc mi dával najevo, že jeho peníze nejsou pro naši rodinu, ale jen pro něj.
Skrytý rozpad důvěry
Dřív jsme měli všechno férové. Oba jsme pracovali, měli podobné příjmy a hospodařili jsme si každý zvlášť, ale o domácnost jsme se dělili rovným dílem. Fungovalo to. Bylo to jednoduché a spravedlivé. Jenže když jsem odešla na rodičovskou, předpokládala jsem, že se přizpůsobíme nové situaci. Že on automaticky převezme větší finanční zodpovědnost. Jenže nepřevzal nic. Peníze mizely rychle – plenky, jídlo, oblečení, běžné výdaje, ale žádná pomoc nepřicházela. Místo toho jsem začala být svědkem zvláštního chování. Ukládal si hotovost bokem, schovával peníze, a když jsem ho jednou náhodou viděla, jak si je ukládá, druhý den byly pryč. Přemístěné. Tajemství. Najednou jsem žila s někým, kdo přede mnou tají své úspory, jako bych byla cizí.
Všichni mě považují za milující matku. Pravda je jiná
Prosby místo partnerství
Představovala jsem si, že nám bude dávat pravidelnou částku – ne pro mě, ale pro nás. Aby domácnost mohla fungovat, aby dcera měla, co potřebuje. Když jsem to navrhla, suše odmítl. Prý ať si řeknu, když něco potřebuji. Jenže to pokaždé vypadá jako obchodní jednání. Vyptávání, kontrola, poznámky. Musím ho přesvědčovat, že daná věc je nutná, a když už mi něco dá, často očekává něco zpět. Sexuální praktiky, které mi jsou nepříjemné, nebo výpomoc s věcmi, které by měl zvládat on sám. Každá koruna je vyvážena mým pocitem ponížení. Přestala jsem být partnerka. Stala jsem se něčím mezi účetní jednotkou a služkou, která se má ospravedlňovat za to, že vůbec existuje.
Tchyně se tváří jako rodina. Ve skutečnosti mě chce vytlačit
Sebezapření jako každodenní rutina
Na sebe jsem přestala úplně myslet. Nechodím na kafe, nekupuji si oblečení, netoužím po ničem drahém – jen po kousku volnosti. Ale i ta je pro mě luxusem. Když mi zbyde pár korun, zvažuju, jestli si je vůbec můžu dovolit utratit za něco, co není nezbytné. O osobní věci si mu už ani neříkám. Nechci poslouchat další výčitky. Bojím se, že si přestanu vážit sama sebe. Že začnu věřit tomu, co jeho chování naznačuje – že si jeho pomoc nezasloužím, že si musím všechno odpracovat.
když má dcera všechno – a my se zadlužujeme kvůli ní
Ztracené sny o rodině
Dnes už vím, že až se vrátím do práce, budu si své peníze hlídat. Třeba až přehnaně, ale cítím, že musím. Přítelovo chování mě hluboce zklamalo. Úplně jsem opustila myšlenku na druhé dítě. Nedokážu si představit znovu procházet tímhle. Vždycky jsem věřila, že rodina je tým – že sdílíme nejen radosti, ale i zodpovědnost, že se navzájem podržíme. Jenže čím dál častěji mám pocit, že nejsem členkou týmu. Jsem jen někdo, kdo žije z jeho milosti. A sama sebe se ptám – byl to opravdu ten pravý?
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
