Naše manželství bylo takřka učebnicové. Deset let společného života, dvě zdravé děti, vzájemná opora, sdílený humor i tiché porozumění. Manžel byl pracovitý, zajišťoval rodinu, a i když jsem pracovala jen na částečný úvazek, nikdy mi nevyčítal, že domácnost a děti jsou hlavně na mně. Naopak – měli jsme nastavenou rovnováhu, která fungovala. Aspoň jsem si to myslela. Kamarádky mi říkaly, že nám náš vztah závidí. Byla jsem přesvědčená, že jsem potkala muže, se kterým zestárnu.
Návrat, který nikdy neměl nastat
Jednoho víkendu mě kamarádka pozvala na chatu. Dámská jízda – káva, víno, smích, ženské rozhovory. Všichni jsme se těšili. Děti šly na hlídání k babičce, manžel mi s úsměvem mával ze dveří. Jenže mě po dvou dnech přepadla viróza. Tělo bolelo, únava, zimnice. Rozhodla jsem se odjet domů. Nenapadlo mě mu volat, chtěla jsem ho překvapit, navíc jsem toužila po klidu. Jen postel, horký čaj a spánek. Ale místo odpočinku mě doma čekal šok, na který se nedá připravit.
Tchyně se tváří jako rodina. Ve skutečnosti mě chce vytlačit
Vešla jsem do ložnice. A tam byl on. S ní. Nahý. Zamrzla jsem ve dveřích, v ruce taška, v hlavě prázdno. Ona jen strnule civěla. Já začala křičet, brečet, třást se. On ji bez emocí vyprovodil a pak přišel za mnou. Ne s omluvou, ale s vysvětlením. Řekl, že z toho dělám zbytečnou scénu. Prý to nic neznamená. Fyzická věc. Že mě miluje, že rodina je pro něj všechno. A že se chrání, takže se nemám čeho bát. Tím to pro něj skončilo. Tím pro mě začal jiný život.
Zvenku všechno stejné, uvnitř všechno rozbité
Od té chvíle mezi námi vznikla propast. Navenek jsme dál fungovali. Děti nic nepoznaly. Ráno snídaně, odpoledne školka, večeře, pohádka. Ale já už byla jiná. Neměla jsem sílu mu cokoli říkat. Ani křičet, ani se hádat. A on se tvářil, že se nic nestalo. Neptal se, jak mi je. Nechtěl o tom mluvit. Uzavřel kapitolu, kterou já ještě ani nezačala chápat.
V hlavě mi běžela nekonečná smyčka: Kdy to začalo? Kolik jich bylo? Smál se na mě doma, zatímco věděl, že večer bude s jinou? A co když to dělá dál? Každý dotek mi připadal cizí, každý úsměv falešný. Nechci s ním spát. Nechci mu být blízko. Ale nechci ani rozbít dětem svět. A tak mlčím. Každý den. Každou noc.
když má dcera všechno – a my se zadlužujeme kvůli ní
Těhotenství, které mělo být radostí
A pak to přišlo. Zpoždění, test, dvě čárky. Těhotná. Podruhé bych jásala. Tentokrát jsem zírala do zrcadla a nevěděla, jestli brečet, nebo se zasmát. Neřekla jsem mu to. Ne proto, že bych se bála. Ale proto, že sama nevím, co chci. Být sama se třemi dětmi? Nebo zůstat s mužem, který mě dokáže podvádět a pak se u snídaně tvářit, že je všechno v pořádku?
V duchu si představuji obě varianty. V jedné jsem silná máma tří dětí, která odešla a začala znovu. V druhé jsem žena, která odpustila a snažila se vztah znovu vybudovat. Ale ani jedna se nezdá dost skutečná. Někdy si říkám, že dítě může být novým začátkem. Jindy mám pocit, že by bylo nespravedlivé ho přivádět do vztahu, ve kterém neexistuje důvěra.
Její manžel mě obtěžoval. Mám jí vzít iluze o dokonalé rodině?
Čas běží. A já pořád stojím
Všichni kolem mě žijí své životy. Práce, školka, víkendy. Všechno běží dál. Jen já stojím. Každé ráno vstávám a nevím, co dělat. Odhodlání se střídá s vyčerpáním. Strach s nadějí. Je těžké odejít, když máte děti. A je těžké zůstat, když už nevěříte. Dřív jsem myslela, že láska je kotva. Dnes vím, že i kotvy můžou rezivět. Jen nevím, jestli ještě unesou loď, která se houpe ve vlnách.
Jména byla na přání čtenářky změněna. Fotografie je ilustrační.
