Na ten víkend jsem se opravdu těšila. Kamarádka mě pozvala s dětmi k nim domů – děti si pohrají, my dvě si v klidu popovídáme a vypadneme z každodenní rutiny. Byla to nabídka, která se neodmítá. Navíc můj muž měl pracovní povinnosti, takže to byla skvělá příležitost strávit čas v jiném prostředí, s někým blízkým. Jenže to, co mělo být odpočinkem, se změnilo v zážitek, na který bych nejraději zapomněla. V noci mě totiž obtěžoval její manžel. Ještě teď, když to píšu, mi to připadá neuvěřitelné. Pocit bezpečí, který jsem v jejich domě měla, se během několika vteřin rozpadl.
Začátek jednoho přátelství
S kamarádkou jsme se seznámily díky našim dětem. Chodily do stejné školky a brzy jsme zjistily, že si dobře rozumíme i my dvě. Postupně jsme se začaly vídat čím dál častěji. Sdílely jsme starosti i radosti mateřství, vyměňovaly si recepty, tipy na výlety a dělaly si navzájem společnost. Vznikl mezi námi vztah, který pro mě hodně znamenal – konečně někdo, s kým se dá mluvit otevřeně a bez přetvářky. Když se její rodina přestěhovala, už jsme sice nebydlely tak blízko, ale přátelství pokračovalo dál. Občas jsme se navštěvovaly, děti si pořád rozuměly a já měla pocit, že jsme si ještě blíž.
Vzala jsem si půjčky, abychom přežili. A on je dál pryč
Nevítané probuzení
V den příjezdu bylo všechno v pořádku. Děti si hrály, my jsme spolu vařily a večer si sedly se skleničkou vína. Její manžel se přidal, působil mile, přátelsky, pomáhal s přípravou jídla. Nikdy mě nenapadlo, že bych se ho měla bát. Kolem půlnoci jsme šli spát, já s dětmi do jednoho pokoje. Usnula jsem poměrně rychle, unavená po celém dni. Ale najednou mě probudil zvláštní pocit – něčí dotyky. Myslela jsem, že se vzbudilo jedno z dětí. Jenže pak jsem otevřela oči a u postele stál její muž. Nahý. A sahal na mě. Byla jsem paralyzovaná strachem i šokem, chvíli mi trvalo, než jsem vůbec dokázala zareagovat. Nakonec jsem na něj zasyčela, ať okamžitě vypadne, jinak vzbudím děti i jeho ženu. Odešel. A já zůstala v naprosté otupělosti čekat na ráno.
Rozchod beze slov
Dopoledne jsem se snažila tvářit normálně. Ale uvnitř mě všechno křičelo, že musím pryč. Vymluvila jsem se, že mě doma čeká spousta práce, a rychle se s dětmi sbalila. Kamarádka mě přemlouvala, ať zůstanu na oběd, ale já už jen chtěla zmizet. Její manžel se choval naprosto normálně, jako by se vůbec nic nestalo. Ta jeho nevinná maska mě dráždila. Když jsem konečně seděla v autě, cítila jsem úlevu, ale zároveň neklid. Doma jsem se svěřila svému muži. Ten mě vyslechl a doporučil mi, abych kamarádce nic neříkala. Podle něj by se mi to mohlo vymstít – co když mi neuvěří, nebo to otočí proti mně?
Překvapila jsem manžela doma. A on mě překvapil nevěrou
Ticho, které dusí
Od té doby se mi kamarádka neozvala. Možná si myslí, že jsem uražená, možná čeká, až napíšu já. Jenže já vůbec netuším, co mám dělat. Cítím, že když jí řeknu pravdu, může to všechno zničit – naše přátelství, možná i její manželství. Ale zároveň si říkám: jak s ní dál mluvit, když jí nedokážu do očí říct, co se stalo? Mlčet mi připadá zbabělé. A přesto pořád váhám. Možná čekám na správnou chvíli, ale ta nejspíš nikdy nepřijde. Jen vím, že tohle tajemství bude zůstávat mezi námi jako tichý stín. A s každým dalším dnem se ho bude těžší a těžší zbavit.
On svou rodinu neřeší. Tu mou se snaží odstřihnout
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
