Můj život býval klidný. Jsem v důchodu, dny trávím čtením, procházkami, občasnou partií šachu s přáteli. Nevyhledávám konflikty, nikdy jsem se s nikým nehádal. Žil jsem jednoduše, pokojně – a myslel jsem si, že v mém věku už mě nic nepřekvapí. Jenže pak se do bytu naproti mému nastěhovala Alena.
Na první pohled vypadala docela obyčejně. Trochu hlučnější, výraznější typ, který si vás na chodbě hned všimne a nešetří slovy. Nepřikládal jsem tomu větší význam. Říkal jsem si, že každý jsme nějaký. Jenže Alena se velmi rychle rozhodla, že v mém životě chce hrát větší roli – a to, co začalo jako drobnost, se brzy proměnilo ve velmi znepokojivý příběh.
Na večírcích patří jiným ženám. Doma se dívá skrz mě
Když milá pozornost začne být nevyžádaná
Jednoho dne jsem našel na rohožce bonboniéru s lístečkem: „Pro nejmilejšího souseda.“ Usmál jsem se – říkal jsem si, že je to jen hezké gesto. Pak ale přišla láhev vína. O několik dní později růže. A poté Alena osobně. „Františku, co kdybych vás pozvala na kávu? A třeba i na večeři,“ řekla s výrazem, který mě zneklidnil.
Slušně jsem odmítl. Jasně jsem řekl, že nemám zájem. Myslel jsem, že to pochopí a věc skončí. Jenže pro ni to byl začátek. Začala mě „náhodně“ potkávat na chodbě v časech, kdy jsem běžně vycházel. Snažila se se mnou konverzovat, smála se až přehnaně nahlas a jednou se mi dokonce nabídla, že mi pomůže s taškami. Odmítl jsem – a doufal, že to přejde.
Nepřešlo.
Přes hranici, která už není bezpečná
Jednoho dne jsem vyšel z výtahu a někdo mi zezadu skočil na záda. Byla to ona. Zakryla mi oči a zasmála se: „Hádej kdo?“ Vztek, úlek, trapnost – všechno se smíchalo do jediného výkřiku: „Aleno, pusťte mě!“ Smála se a řekla, že jsem rozkošný, když se bojím. To nebylo vtipné. Bylo to děsivé. A to nejhorší mě teprve čekalo.
Jedné noci jsem se vracel domů a spatřil ji stát u vchodu. Držela v ruce kuchyňský nůž. „Aleno, co to má znamenat?“ zeptal jsem se. Usmála se jako v nějakém špatném filmu. „To je symbol lásky, Františku. Když vás nemůžu mít já, nebude vás mít nikdo.“ Ztuhl jsem. V tu chvíli se otevřely dveře sousedního bytu a díky tomu – možná doslova – neskončil příběh jinak.
Sestra si adoptovala holčičku. A teď ji odkládá jako přebytečnou věc
Odemčené dveře, otevřená posedlost
Myslel jsem, že to byl vrchol. Ale Alena dokázala ještě víc. Jednoho dne jsem přišel domů – a ona tam byla. V mém obýváku. S kytarou v ruce začala zpívat píseň, kterou si snad napsala sama: „Františku, lásko má jediná, vrať se mi, vrať se mi…“ Nevěřil jsem vlastním očím.
„Aleno, jak jste se sem dostala?“ zeptal jsem se. A ona se usmála. „Našla jsem váš náhradní klíč v předsíni. To je osud, nemyslíte?“ Věděl jsem, že s rozumným vysvětlováním se nedostanu nikam. Musel jsem jednat. A tak jsem jí řekl to první, co mě napadlo. „Aleno… já jsem gay.“
Na okamžik ztuhla. „Cože?“
„Ano. Mám přítele. Hrajeme spolu šachy už roky.“
Zůstala stát v tichu. A pak jen tiše řekla: „Tak to všechno dává smysl. Omlouvám se, Františku.“ Otočila se a odešla.
O dva týdny později se odstěhovala.
Doma všechno běží, ale nikdo nevidí, kdo to všechno drží pohromadě
Dnes už se tomu směju – ale nezapomínám
Dnes už se tomu příběhu směju. Ale tehdy to tak vtipné nebylo. Byl to neuvěřitelný zážitek a zároveň varování – ne každá pozornost je neškodná. Možná jsem měl zavolat policii. Možná i lékaře. Ale hlavní je, že to skončilo.
A když dnes slyším na ulici někoho brnkat na kytaru? Usměju se. A přidám do kroku.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
