Téměř deset let jsem žila po boku muže, se kterým máme malou dcerku. Ještě nechodí do školky, její svět je zatím malý, bezpečný, sevřený jen mezi námi třemi. Navenek působíme jako rodina, ale uvnitř mě už dlouho hlodá pocit prázdna. Vztah, který měl být oporou, se stal spíš zátěží. Doufala jsem, že příchod dítěte nás sblíží, že nás přirozeně spojí k větší lásce a vzájemnosti. Ale realita mě zaskočila. Místo toho se rozdíly mezi námi ještě prohloubily – a já zůstala sama uprostřed domácnosti plné povinností a ticha.
Když „společně“ znamená být na všechno sama
Partner se chová, jako by svou část splnil jen tím, že chodí do práce. O dceru nejeví zájem, o chod domácnosti se nestará. Když ho požádám o pomoc, dává mi najevo, že si vymýšlím, že přece „nic jiného nedělám“. Nedokáže si představit, jak vyčerpávající je každodenní koloběh péče, uklízení, vaření, organizace a neustálého bdění. Jsme jen tři, ale já mám pocit, jako bych táhla celý dům sama. Zároveň ale vím, že to nejsem já, kdo vztah zanedbává. Intimita mezi námi se téměř vytratila, a když už k něčemu dojde, necítím žádné naplnění, spíš vzdálenost. Láska a doteky mi zoufale chybí, a přitom bych si přála tak málo – cítit, že mě někdo vnímá.
Zapomněla jsem na sebe. Až dokud mi manžel neřekl, že vypadám hrozně
Neznámý hlas, který zněl jako pochopení
Začalo to nenápadně – pár zpráv na internetu, náhodný kontakt s mužem, který si mě všiml jinak než jen jako matky nebo hospodyně. Naše konverzace mi pomáhaly přežít těžké dny. Psali jsme si, volali si, a i když jsme se nikdy nesetkali, jeho slova ve mně probudila pocit, který jsem už dávno zapomněla – že jsem někomu milá, že na mně někomu záleží. Zajímal se i o moji dcerku, ptal se na ni, nebyl slepý k mé realitě. Na rozdíl od partnera ve mně viděl ženu. Přiznávám, že kontakt s ním mě drží nad vodou. Bez něj by byly některé dny nesnesitelné.
„Fandíš hokeji?“ „Jaký máš názor na hypotéky?“ Vítej u nás v rodině!
Na vážkách mezi rozumem a srdcem
Cítím se rozpolcená. Na jednu stranu vím, že by bylo čestné ukončit vztah, který už mě nenaplňuje. Na druhou stranu mě paralyzuje pocit viny – především vůči dceři. Má jen mě a svého tátu. Je ještě malá a nechápe, proč by měla ztratit to, co zná. Nechci jí rozbít jediný svět, který zná. Ale zároveň – jaký příklad jí dávám, pokud zůstávám v něčem, co bolí, co nenese lásku ani úctu?
Otázka nezní jen „mám právo odejít kvůli vlastnímu štěstí“, ale i „mám právo zůstat v neštěstí, když tím deformuji představu své dcery o lásce a vztazích?“ Možná právě v tom je jádro mého rozhodování – pochopit, co je pro nás obě lepší v dlouhodobém horizontu. Ne jen přežít dnešek, ale žít zítřek bez hořkosti.
Co zůstane, když odejdu – a co, když zůstanu?
Zatím váhám. Nechci ničit, co zbylo z naší rodiny, ale zároveň nechci dál klamat samu sebe. Vím, že současný stav nemůže trvat věčně. Pokud bych neměla dítě, už bych byla dávno pryč. Ale právě kvůli ní si musím být jistá, že to, co udělám, je správné. Protože když už nejde o lásku, měla by alespoň zůstat pravda a důstojnost. I kdyby mě to mělo bolet.
Dcera je prý jeho chyba. Přitom ji chtěl
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
