Znaly jsme se od střední školy a mezi námi panovalo zvláštní pouto, které překračovalo běžné přátelství. Ona byla jedináček a já sice měla mladšího bratra, ale vždy mi chyběla blízkost jiné ženy, jakási tichá sounáležitost, kterou jsem právě v ní našla. Často mi říkala, že jsem pro ni jako sestra, a já to cítila stejně. Po maturitě jsme šly každá jinou cestou – jiná práce, jiný rytmus života – ale přesto jsme zůstávaly v kontaktu, scházely se, sdílely radosti i starosti.
Život se zdál být na její straně
Asi pět let po škole potkala svého budoucího manžela. Statný, solidní muž s klidným vystupováním a gentlemanským přístupem. Říkala jsem si, jaké má štěstí – a opravdu jsem jí to přála. Byla jsem svědkyní na jejich svatbě, a než se člověk otočil, měli dva malé kluky a působili jako dokonalá rodina. Já sama jsem takové štěstí neměla. Jeden vztah, který skončil dřív, než jsme se stihli rozhoupat k větším plánům, a pak dlouhé ticho. Možná jsem se začala bát zklamání. Možná jen čekám na něco opravdového. Ale nikdy jsem své přítelkyni její štěstí nezáviděla. Měla rodinu, já ji měla jako oporu. To stačilo.
Byla mi jako sestra. Teď se neznáme
Touha po víc začala všechno měnit
Po pár letech ale přišlo něco, co jsem nečekala. Kamarádka si začala stěžovat, že jim nestačí peníze. Překvapilo mě to, protože její muž měl stabilní práci a z mého pohledu se měli dobře. Jenže ona chtěla víc – luxusnější dovolenou, nové auto, větší pohodlí. Přemluvila manžela, aby začal podnikat. A on se do toho pustil, zodpovědně, s nadšením. Dařilo se mu, ale logicky měl míň času na rodinu. A to se jí zase nelíbilo. Když jsem jí řekla, že nemůže mít všechno – peníze i neustálou přítomnost muže doma – dotklo se jí to. Poprvé mezi námi vzniklo napětí. Nehádaly jsme se, ale něco se v tom momentě posunulo. A já začala cítit, že náš vztah už není jako dřív.
Milenec změnil její svět – a zničil vše kolem
O něco později mi kamarádka přiznala, že si našla milence. Vůbec jsem nechápala, co se děje. Znala jsem ho od vidění – rozvedený, zadlužený, typ, co bývá středem pozornosti a rád pije. Když jsem se jí to snažila naznačit, odbyla mě. Tvrdila, že si s ním konečně užívá života, že se směje, cestuje, že žije. Byla nadšená, jako puberťačka zamilovaná do špatného kluka. Její manžel se zachoval víc než důstojně – odešel bez scén, nechal jí byt i děti, nic jí nekomplikoval. Ale právě děti, které pro ni bývaly vším, najednou ztratily prioritu. Často je nechává matce nebo bývalému, jen aby měla volno. A mě? Odstřihla úplně. Prý nemá čas. Ale spíš nechtěla slyšet, co si myslím. Že jsem nepochválila jejího „nového života“, jí bylo trnem v oku.
Bez křiku, bez důvodu. Prostě mě přestal chtít
Zbylo jen ticho a pachuť zklamání
Dnes ji téměř nepoznávám. Z někoho, koho jsem považovala za sestru, se stala cizinka. Dřív zodpovědná, milující máma, teď žena, která běží za pozlátkem a nechává za sebou rozbitý domov. Mrzí mě to. Mrzí mě její děti, její manžel, který si to nezasloužil. A možná mě nejvíc bolí, že to všechno pokazilo i naše přátelství. Nečekala bych, že se nechá takhle strhnout. Ale některé příběhy se prostě zlomí dřív, než stihneme pochopit proč. Zůstává jen tiché přání, aby jednou otevřela oči – a nebylo už pozdě.
Na večírcích patří jiným ženám. Doma se dívá skrz mě
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
