Když si moje sestra adoptovala dvouletou holčičku, byl to jeden z nejšťastnějších okamžiků v celé naší rodině. Po letech marného snažení o vlastní dítě si konečně domů přivezla malou princeznu, na kterou se tak těšila. Byla plná lásky, radosti, péče. Jenže osud tomu chtěl jinak. O rok později nečekaně otěhotněla. Místo aby byla šťastná, že jí život nadělil dvě děti, obrátila se zády. Ne ke mně, ne ke světu… ale k té malé, kterou přijala jako svou.
Sen, který se změnil v chlad
Sestru jsem vždycky obdivovala. Byla silná, laskavá, měla trpělivost i pochopení – ideální předpoklady pro to stát se mámou. Když to dlouho nešlo, trápili jsme se s ní. O to víc jsme slavili, když se rozhodla pro adopci. Holčička, kterou si přivezli, byla milá, zvídavá, plná důvěry. A sestra s manželem ji okamžitě přijali. Byli na ni hrdí, všude ji brali, mluvili o ní s láskou. Bylo nádherné je vidět spolu.
Pak ale přišel pozitivní těhotenský test. A s ním všechno změnilo barvy.
Manžel mé nejlepší kamarádky mě svádí. Mám jí říct pravdu?
Z milované dcery se stala „ta druhá“
Nejdřív byli v šoku, ale brzy radost z očekávaného miminka vytlačila všechno ostatní. Sestra začala mluvit jinak. O adoptované dceři mluvila s odstupem. Říkala, že kdyby věděla, že přirozeně otěhotní, možná by s adopcí počkali. Já jen nevěřícně poslouchala. Holčičku, kterou tak milovali, teď začali odkládat bokem.
Začali ji dávat k nám. Ne na pár hodin, ale klidně na celé víkendy. Někdy se během těch dní ani neozvali. A když jsem se ptala, jestli se jí nestýská, mávli rukou – že teď mají jiné starosti. Malá se mě začala ptát, proč si pro ni maminka nechodí. Jednou se mě zeptala, jestli ji už nemá ráda. V tu chvíli se mi sevřelo srdce.
Vidíme to všichni. Ale ona ne
Mluvila jsem se sestrou, několikrát. Mluvili s ní i naši rodiče. Prosili jsme ji, ať si dá pozor, ať malé nedává pocit, že není dost. Ona jen krčila rameny a tvrdila, že přeháníme. Ale když se u ní v obýváku kupí krabice s výbavičkou a její dcera spí tři dny u nás, zatímco si o ni nikdo ani nezavolá… pak to není přehánění. Je to realita.
A já mám čím dál silnější pocit, že se musím rozhodnout. Buď budu přihlížet, jak dítě, které nic neudělalo, pomalu ztrácí půdu pod nohama, nebo něco udělám.
Každé dítě s jiným mužem. Ale nikdy jsem nebyla spokojenější
Můžu ji zachránit? A mám na to právo?
S manželem jsme se o tom bavili. Také naši rodiče. Pokud se situace nezmění, možná bude nejlepší si malou vzít k sobě natrvalo – aspoň dočasně, dokud se věci neuklidní. Ale co když ji tím úplně odtrhneme od mámy? Co když se naše rodina rozpadne víc než teď?
Nechci sestru odsoudit. Ale zároveň nechci, aby ta malá vyrůstala s pocitem, že byla jen náhradou. Nechci, aby si jednou myslela, že nebyla dost dobrá. Protože ona JE dost dobrá. Je skvělá. A zaslouží si být milovaná – naplno, beze zbytku.
Nechci stát stranou. Ale bojím se, že cokoli udělám, někoho ztratím
Jsem v bodě, kdy mě sžírá strach, že když budu mlčet, ztratíme ji všichni. Ale když promluvím nebo zakročím, ztratím sestru. Bolí mě to. Ale nejvíc mě bolí dívat se na tu malou holčičku, která nechápe, proč máma najednou mizí.
Ztratila jsem nejlepší kamarádku. A důvodem je její dítě
Text vznikl na základě skutečného příběhu čtenářky. Jména osob byla změněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
