Navenek působíme jako šťastná rodina. Máme krásného syna, druhé miminko na cestě, partner se stará o dům, o nás dva, pracuje, pomáhá, nepije, neodchází pryč… A přesto cítím prázdno. Ne tam, kde bych to čekala – ale v našem ložnicovém životě. A i když bych nikdy neřekla, že právě to může být kámen úrazu, začínám chápat, jak moc důležitá je pro ženu nejen láska… ale i touha.
Skvělý táta, zodpovědný muž. A přesto…
Jsme spolu čtyři roky. Od začátku jsme chtěli děti blízko po sobě, abychom to zvládli v jednom období a pak se mohli naplno vrátit do pracovního života. Všechno šlo podle plánu – máme malého syna, druhé dítě na cestě, rekonstruujeme dům. Přítel je skvělý otec a praktický muž, který myslí na budoucnost. Je laskavý, chápavý, nikdy na mě nekřičí. Ale když se zavřou dveře ložnice, jsem v tom sama.
Od začátku byl v sexu pasivní. Doufala jsem, že to je jen fáze, ostych, něco, co se časem promění. Neproměnilo. A teď, když máme dítě a čekáme další, je to čím dál horší.
Myslela jsem, že dítě nás spojí. Málem nás rozdělilo
Místo večera ve dvou – ticho nebo kamarádi
Pokud neudělám první krok já, nic se nestane. Není to jen o samotném sexu. Je to o dotecích, přitažlivosti, pocitu, že po mně někdo touží. Chtěla bych slyšet „jsi krásná“, cítit ruku na pase, objetí bez důvodu. Ale on je spíš typ, který vezme do ruky vrtačku než moji dlaň.
Navíc mám podezření, že záměrně zůstává večer s kamarády nebo sousedy, kteří mu pomáhají na domě – možná i proto, aby se vyhnul tomu, že bychom spolu byli sami. Už několikrát jsem se mu svěřila, co cítím. Vždycky mě vyslechl, přikývl, řekl, že mě chápe. Ale nikdy nic nezměnil.
Unavený životem – nebo mnou?
Vím, že je vyčerpaný. Vstává brzo, pracuje fyzicky, pak ještě dělá na domě. I já jsem unavená – těhotná, se synem na krku, s domácností. A přesto bych si občas přála, abychom se na chvíli jen zastavili, přitulili, prožili něco spolu. Bez hluku, bez jiných lidí, bez rušení. Jen my dva. Ale místo toho se pomalu stáváme jen spolubydlícími. Fungujeme, dáváme život dohromady, ale… kde je mezi námi ta jiskra?
Manžel mé nejlepší kamarádky mě svádí. Mám jí říct pravdu?
Mám vše, co jsem chtěla. Ale cítím, že mi něco chybí
Nemáme hádky. Nemáme problémy. Milujeme se, i když každý jinak. On mě má rád způsobem, který je praktický, tichý, spolehlivý. Já bych ale ráda i tu druhou lásku – divočejší, smyslnější, vášnivou. Zatím mlčím. Ale bojím se, co bude, až děti vyrostou, až dům bude hotový a nebude už co budovat. Co když už nebude ani co cítit?
Každé dítě s jiným mužem. Ale nikdy jsem nebyla spokojenější
Nechci se rozcházet. Nechci odejít. Ale nedokážu se smířit s tím, že bych měla celý život žít vedle někoho, kdo mě miluje – ale nechce.
Text vznikl na základě skutečného příběhu čtenářky. Jména osob byla změněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
