Když jsem ho poznala, připadal mi jako sen. Muž, který ví, co chce. Okouzlující, pozorný, silný. Věnoval mi plnou pozornost, říkal věci, které jsem nikdy předtím neslyšela. V jeho přítomnosti jsem si připadala výjimečná, důležitá. Zamilovala jsem se rychle – možná až příliš. A dnes vím, že to byla moje největší chyba.
Pomalu a nenápadně
Zpočátku jsem si ani nevšimla, jak mě začíná ovládat. Nebylo to hrubé, nebylo to viditelné. Jen drobné poznámky, jemné směrování. „Tohle bych na tvém místě nedělal.“ A já to nedělala. Důvěřovala jsem mu, myslela jsem si, že ví, co je pro nás nejlepší.
Pak přišla izolace. Nejprve nenápadná. „Ten tvůj kamarád se mi nelíbí. Přijde mi, že tě chce.“ „Tvoje sestra tě jen stahuje dolů, závidí ti.“ A já začala škrtat lidi ze svého života. Přestala jsem psát, přestala jsem se vídat. Zůstali jsme jen my dva. A přesně to byl jeho plán.
Odešla jsem od rodiny – a oni mě poprvé opravdu uviděli
Když už nezbyl nikdo, začalo to doopravdy
Bez svědků a bez opory to mohlo začít naplno. Nejprve to byly urážky. „Jsi neschopná.“ „Bez tebe bych byl šťastnější.“ „Nikdo jiný by tě nechtěl.“ Bylo to jako jed. Každý den trochu. A já jsem mu to začala věřit. Připadala jsem si slabá, nemožná. Nevěděla jsem, kde je moje hodnota.
Pak přišla první facka. Poprvé mě udeřil, když jsem mu odporovala. Nestála jsem ani blízko, ale ten výbuch přišel nečekaně. A pak klidně pronesl: „Proč mě k tomu nutíš?“ A já… já mu to v tu chvíli uvěřila. Že to byla moje vina. Že jsem ho vyprovokovala. Že jsem měla mlčet.
Vězení bez mříží
Dnes už vím, že to moje vina nebyla. A přesto tu zůstávám. Pořád v tom stejném bytě. Pořád vedle něho. Tolikrát jsem měla sbaleno. Kufr u dveří, v ruce klíče, v hlavě plán. Ale pak přišel ten pohled. Tichý, ledový. „Zkus to a uvidíš.“ A já věřím, že by se nezastavil, dokud by mi nezničil celý život. Možná i ten můj samotný.
Rozhodla jsem se pro interrupci. Nejvíc mě zranila kamarádka
Před lidmi je dokonalý. Galantní, vtipný, pozorný. Když jsme ve společnosti, vypadáme jako ideální pár. Nikdo netuší, co se děje za zavřenými dveřmi. A já… já už ani nevím, jestli mám sílu to někomu říct. Zůstala jsem ve světě, kde všechno vypadá v pořádku. Ale uvnitř je to jen ticho a strach.
Vím, že tohle není láska
Nevím, kdy odejdu. Možná nikdy. Možná až bude pozdě. Ale vím jedno – tohle není láska. Láska člověka nepokořuje. Láska neubližuje. Láska nezní jako hrozba. Láska nedrží člověka jako rukojmí. Ale strach ano. A ten mě drží pevně. Každý den trochu víc.
Rodiče mého přítele mě ignorují už sedm let. A dítě to nezmění
A přesto v sobě pořád hledám naději. Protože někde hluboko vím, že pokud se mi podaří udělat první krok, bude to krok k životu. A že někde venku je svět, kde nebudu muset žít se zatajeným dechem. Jen ještě nevím, jak se do něj dostat.
Text vznikl na základě skutečného příběhu čtenářky. Jména osob byla změněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
