Když jsem se seznámila se svým přítelem, měl v péči malého syna. Bylo mu teprve něco málo přes rok, když jsme se potkali, a jeho biologická matka byla v té době naprosto mimo obraz – závislá na drogách, bez zájmu, bez zodpovědnosti. Nezajímala se, nevolala, neplatila alimenty. Když ji přítel tehdy kontaktoval, aby zjistil, zda chce udržet kontakt, odbyla ho hrubými slovy a poslala ho i s dítětem k čertu. Od té doby o ní nikdo neslyšel.
Byla jsem pro něj máma
Přítel měl náročnou práci a většinu péče o malého jsem převzala já. Ne jako povinnost, ale s láskou. Bylo to přirozené. Brzy jsem ho začala vnímat jako svého syna. Rostl, rozvíjel se, a já byla u toho – u prvních krůčků, prvních slov, nemocí, oslav. Moje rodina ho přijala jako vlastního, můj přítel byl vděčný, že si spolu tak rozumíme. I když jsme s partnerem neměli vlastní dítě, náš život byl naplněný. Byli jsme skutečná rodina – jen ne podle papírů.
Nikdy jsem si nemyslela, že bych ho mohla milovat méně jen proto, že jsem ho neporodila. A už vůbec mě nenapadlo, že jednoho dne budu muset bojovat o místo ve vlastním životě.
Odešla jsem od rodiny – a oni mě poprvé opravdu uviděli
Návrat z minulosti
Když bylo malému pět let, všechno se obrátilo. Jeho biologická matka se náhle objevila. Tvrdila, že prošla léčbou, má práci, je „jiný člověk“ a chce být součástí synova života. Obrátila se na soud a ten jí umožnil vídat se s dítětem jeden víkend v měsíci. Byli jsme v šoku. Ona, která roky neprojevila žádný zájem, najednou dostala právo na kontakt. Ale nic jsme s tím nemohli dělat. Bylo to legální rozhodnutí a my jsme ho museli respektovat.
Zprvu jsme doufali, že to malý zvládne a že pochopí, kde má skutečný domov. Jenže všechno se začalo měnit. A ne k lepšímu.
Z milovaného syna cizí dítě
Začal být vzdorovitý. Najednou odmítal poslouchat, začal mi tykat, říkat mi jménem a hlasitě opakoval, že nejsem jeho máma. Říkal, že mu to řekla jeho „pravá maminka“. Přestal se mnou jíst, chtěl jen jídlo, které dělá ona. Přestal se mazlit, odtahoval se. Byl z něj jiný kluk – ne ten veselý, otevřený a milující, kterého jsem vychovala.
Pokud jsem se ho snažila napomenout nebo mu něco vysvětlit, vyjel na mě slovy, které očividně slyšel jinde. Všechno, co jsme si roky budovali, jako by zmizelo v jednom víkendu. V jednom špatném víkendu.
Rozhodla jsem se pro interrupci. Nejvíc mě zranila kamarádka
Matka, která se vrátila, aby mě vymazala
Přítel s ní zkusil mluvit. Slušně, věcně. Ale její reakce byla jasná – nejsem jeho matka, nemám žádné právo do něčeho mluvit a ona si přeje, aby mě dítě bralo jako cizí. Žádné dělení rolí. Jen ona, a nikdo jiný. A i když se o něj roky nestarala, teď chce všechno zpátky – a mě vymazat z jeho srdce i paměti.
Nevím, jak dál. Bolí to. Bolí to víc, než jsem čekala. Dítě, které jsem pět let objímala, utěšovala, hladila ve spánku, vedla do školky… mě teď nechce ani vidět. A já se ptám: jak mám pokračovat, když mě někdo, koho tolik miluju, najednou nechce? Jak se mám smířit s tím, že pro něj už nejsem nic?
Jsem pořád tady. I když mě teď nevidí
Přítel se snaží mě podpořit, ale i on je zoufalý. Víme, že nemáme šanci – právně nemám žádné postavení. A přesto mám v sobě naději, že jednou si náš syn vzpomene. Že si vzpomene, kdo ho držel za ruku, když měl horečku, kdo mu kreslil dinosaury, kdo s ním stavěl bunkry z peřin.
Rodiče mého přítele mě ignorují už sedm let. A dítě to nezmění
Vím, že za nic z toho nemůže. Je to jen dítě. Ale ztratit jeho lásku je jako ztratit kus sebe. A tak dál čekám. Dál doufám. A i když mě teď odmítá – já vím, že jsem byla máma. Skutečná. A že na tom nic nezmění ani soud, ani cizí slova.
Text vznikl na základě skutečného příběhu čtenářky. Jména osob byla změněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
