Mám přítele, kterého miluji. Je to jeden z těch vztahů, který přichází v pravou chvíli – znali jsme se roky, dlouho jako známí, později jako přátelé. A pak, úplně přirozeně, přišla blízkost, pochopení, láska. Bylo to krásné. Jenže stejně přirozeně, jako jsme se našli my dva, se začaly vracet i jeho stíny z minulosti. Dvě bývalé partnerky. Dvě ženy, které s ním mají děti. A dvě ženy, které se rozhodly, že mu nový vztah nedovolí – ani v klidu, ani bez boje.
Věděl, že to nebude jednoduché
Hned na začátku mi řekl pravdu. Otevřeně, bez obalu. „Mám dvě děti,“ řekl. „Jedno chodí do školky, druhé do školy. A jejich mámy dělají všechno pro to, aby mi zničily jakýkoliv další vztah.“ Nezlehčoval to. Nehrál si na hrdinu ani na oběť. Jen mi rovnou nabídl, že pokud to na mě bude příliš, pochopí, když odejdu. Že mě nebude přemlouvat, protože ví, jak moc je to náročné.
A já se rozhodla zůstat. Protože ho mám ráda. Protože jsem věřila, že když víme, co nás čeká, dokážeme to zvládnout.
Děti, které nejsou problémem – dokud nepřijdou
Nejde o děti samotné. Ony nejsou zlé, nejsou rozmazlené. Jsou malé. A hlavně – jsou zmanipulované. Když k nám přijdou na víkend, mění se v úplně jiné osoby. Přítel mi vyprávěl, že je to vždy stejné. Najednou se počůrávají, stěžují si, že mají bolesti, chtějí spát jen s tátou, mají zlé sny. V obchodech pláčou kvůli hračkám a pokud je nedostanou, hrají divadlo jako vystřižené ze scény „tatínek nás nemá rád“.
A on ví – ví, že za tím stojí jejich matky. Že děti slyší věty jako „ona tě nemá ráda“, „ona tě nechce“, „ona tě nutí být jiný“. Jejich chování je nástroj. Nástroj, jak rozložit náš vztah.
Dopis, který mi zlomil srdce: Tajemství, které manžel skrýval celá léta
Vydírání přes vlastní děti
A pak přichází další fáze. Když nová partnerka zůstane, když se nenechá odradit, matky přitvrdí. Děti začnou „vypovídat“, že se bojí, že se s nimi doma špatně zachází. A bývalé partnerky vyhrožují – OSPOD, soudy, zákaz kontaktu. Výsledek? Téměř všechny předchozí přítelkyně to vzdaly. Ne kvůli příteli. Ale kvůli tlaku. Kvůli pocitu, že proti tomu nemají šanci.
Teď jsem na řadě já. A i když jsem o tom všem věděla, je jiné to slyšet – a jiné to žít.
Nejsem máma. A ani být nechci
Sama děti nemám. A zatím po nich ani netoužím. Možná někdy v budoucnu, ale rozhodně ne teď. A přiznávám – představa, že trávím víkendy s cizími dětmi, které mi dělají naschvály a zároveň nevědomky plní pokyny svých matek, mě vyčerpává. Někdy se přistihnu, že se netěším na víkend. A pak mě to zabolí – protože vím, že tohle není moje vina. A není to ani vina těch dětí. Jen jejich matky používají něco, co by mělo být posvátné – mateřství – jako zbraň.
Těhotná s ním, ale na všechno sama: Je vůbec připraven být táta?
Mám sílu zůstat?
Nevím, co bude. Mám ho ráda. Hodně. Je to muž, kterému důvěřuji, který o nás bojuje, který se za mě postaví. Ale jak dlouho vydržím? A má tenhle vztah vůbec budoucnost? Čekám, že se to někdy uklidní. Doufám, že až děti povyrostou, začnou chápat, kdo za co může a co bylo skutečné. Ale mezitím… mezitím v tom musím žít. A někdy mám pocit, že v tom žiju sama.
Zůstal sám se synem: Matka zmizela, alimenty nikde
Text vznikl na základě skutečného příběhu čtenářky. Jména osob byla změněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
