Myslela jsem si, že máme přátelství, které vydrží celý život. Byly jsme nerozlučné už od dětství, prošly jsme spolu základní školou, pubertou, prvními láskami i zklamáními. I když jsme se časem vydaly každá trochu jinou cestou, pouto mezi námi zůstávalo silné. Věřila jsem, že ji nic nerozdělí. Jenže pak přišla chvíle, kdy jsem musela učinit jedno z nejtěžších rozhodnutí v životě – rozhodnutí, které naše přátelství nenávratně změnilo. A já zjistila, že ztráta blízkého člověka může bolet víc než jakýkoliv odsudek zvenčí.
Dvě holky, jeden život
Seznámily jsme se ve třetí třídě. Přistěhovala se do naší školy jako nová žákyně a hned jsme si padly do oka. Já neměla sourozence, ona měla jen výrazně staršího bratra. Brzy jsme si byly jako sestry. Trávily jsme spolu celé dětství i dospívání, znaly jsme o sobě úplně všechno. I když jsme pak studovaly každá jinde, kontakt jsme nikdy neztratily. Byla mi svědkem na svatbě, těšila se, až bude „teta“ mého prvního dítěte. Věřila jsem, že budeme jedna druhé oporou celý život.
Rodiče mého přítele mě ignorují už sedm let. A dítě to nezmění
Těhotenství plné strachu
Radost z těhotenství ale vystřídal šok. Během kontrol se ukázalo, že plod má vysokou pravděpodobnost Downova syndromu. S manželem jsme byli otřeseni. Hodně jsme o tom mluvili, zvažovali všechna pro a proti. Nakonec jsme se shodli, že nechceme přivést na svět dítě, které se celý život neobejde bez pomoci druhých. Byli jsme přesvědčeni, že jako mladý pár máme ještě šanci mít zdravé dítě, a že je férovější i vůči tomu nenarozenému, že mu ušetříme život plný omezení. Rozhodli jsme se pro interrupci. Bylo to těžké, ale vědomé rozhodnutí.
Místo podpory – odsouzení
Kamarádce jsem o všem řekla. Věřila jsem, že mě pochopí, nebo alespoň nebude soudit. Jenže její reakce mě úplně rozložila. Začala mě přemlouvat, ať si to rozmyslím. Říkala, že jsem sobecká, že kdyby moje dítě později třeba utrpělo úraz, taky bych ho přece neopustila. Snažila jsem se jí vysvětlit, že to není totéž – že tohle dítě by se už narodilo s postižením, a že bychom s manželem museli celý život přizpůsobit jeho péči. Nešlo o odmítnutí dítěte, ale o rozhodnutí, které jsme udělali s láskou i rozumem.
Jenže ona nechtěla slyšet. Dokonce začala kontaktovat mého manžela, aby mě přesvědčil, že interrupce je špatná. On jí jasně řekl, že je to naše rozhodnutí a že není na nikom jiném, aby nám do něj mluvil. Tím to ale neskončilo.
Dopis, který mi zlomil srdce: Tajemství, které manžel skrýval celá léta
Ticho, které všechno řeklo
Kamarádka se od té chvíle úplně stáhla. Přestala se ozývat, nereagovala na zprávy, nezvedala telefon. Ztratila jsem ji – člověka, o kterém jsem si myslela, že mě zná nejlíp na světě. A přestože okolí někdy reagovalo na naše rozhodnutí odmítavě, nic nebolelo tak jako její mlčení. Věřila jsem, že skutečné přátelství vydrží i rozdílné názory. Ale asi jsem se mýlila.
Nový začátek, ale už s odstupem
Od té doby uplynul téměř rok. S manželem jsme znovu začali přemýšlet o dítěti. Tentokrát doufáme, že všechno dopadne dobře. Ale já už nejsem stejná. Už nikomu – kromě svého manžela a nejbližší rodiny – nevykládám všechno. Nechci znovu otevřít své nitro a pak být zrazená. Kdyby se mi kamarádka ozvala dnes, vyslechla bych ji, ale už bych jí nesvěřila nic osobního. Naučila jsem se, že i ty nejbližší vazby mohou selhat. A že někdy největší bolest způsobí ti, kteří vám měli být největší oporou.
Těhotná s ním, ale na všechno sama: Je vůbec připraven být táta?
Text vznikl na základě skutečného příběhu čtenářky. Jména osob byla změněna a fotografie jsou pouze ilustrační
