S přítelem jsme spolu sedm let. Máme hezký, klidný vztah bez zbytečných dramat a teď čekáme naše první dítě. Měla bych být šťastná – a většinu času skutečně jsem. Ale v tomhle vztahu je něco, co mě dlouhodobě tíží. Něco, co zůstává neměnné bez ohledu na roky, snahu nebo naději, že se to jednou zlepší: jeho rodiče mě nikdy nepřijali. Od začátku mě ignorují, vyhýbají se mi a dělají, jako bych byla vzduch. A já pořád netuším proč.
První návštěva, první odmítnutí
S přítelem jsme se seznámili přes společné známé na jedné zábavě. Okamžitě jsme si padli do oka. Brzy mě pozval k sobě domů, kde jsem měla poznat jeho rodinu. Moji rodiče ho přijali naprosto přirozeně, takže jsem ani nepochybovala, že to bude podobné i na druhé straně. Jenže nebylo. Když jsem dorazila k nim domů, jeho rodiče se ke mně chovali, jako bych tam vůbec nebyla. Neodpověděli na pozdrav, ani nenaznačili zájem. Beze slova se zavřeli ve svém pokoji a víkend strávili, jako bych tam neexistovala.
Přítel jen pokrčil rameny a řekl mi, ať si z toho nic nedělám. Prý jsou takoví. Ale mně to nebylo jedno. Cítila jsem se poníženě a trapně. Místo přirozeného přijetí jsem se cítila jako vetřelec.
Dopis, který mi zlomil srdce: Tajemství, které manžel skrýval celá léta
Ani slovo, ani pohled
Situace se nezměnila ani po dalších návštěvách. Jeho rodiče mě dál ignorovali. Nepoložili mi jedinou otázku, nezeptali se, co dělám, odkud pocházím, co mě baví. Jeho nevlastní otec mě probodával pohledem, až mi běhal mráz po zádech. Přítel to bagatelizoval – prý se tak tváří pořád. Jednou jsme tam zůstali přes víkend a jeho máma ani neuvařila. Celé dny byli zavření ve svém pokoji. Nikdy jsem nezažila nic podobného.
Cítila jsem se naprosto nevítaná. A přesto jsem dál doufala, že se to časem zlomí. Že stačí trpělivost.
Stěhování a nové naděje
Po nějaké době jsme se s přítelem rozhodli pořídit si vlastní bydlení. Věřila jsem, že jakmile se odstěhujeme a nebudeme jim „na očích“, atmosféra se uvolní. Že třeba jen potřebují prostor. Ale nic se nezměnilo. Ani když jsme jim oznámili, že čekáme dítě, nedostali jsme žádnou reakci. Nezeptali se na nic – žádné „kdy se má narodit“, žádné „a co čekáte?“. Nic. Jako by jim bylo úplně jedno, že se mají stát prarodiči.
Jakékoli věci s nimi musí řešit přítel – mně se totiž dál vyhýbají. Nevolají mi, neodpovídají na zprávy, neprojevují žádný zájem. Vůbec nevím, čím jsem si to zasloužila. S lidmi obvykle vycházím dobře, rodiny mých bývalých partnerů mě vždy přijímaly bez problémů. Ale tady jsem narazila na zeď.
Mlčení, které bolí
Někdy přemýšlím, jestli je to osobní, nebo jestli se tak chovali i ke všem přede mnou. Přítel měl několik přítelkyň, žádná s ním nezůstala déle než pár měsíců. Začínám chápat proč. Občas se ptám sama sebe: vydržela bych tohle všechno, kdyby nebyl jinak tak hodný a náš vztah fungoval? Odpověď zatím zní ano. Ale červ pochybností už se mi usadil v hlavě.
Zůstal sám se synem: Matka zmizela, alimenty nikde
Přítel mě miluje, ale jeho přístup k celé věci mě zraňuje. Neřeší to, jen opakuje, ať si to neberu osobně. Prý jsou jeho rodiče rezervovaní a on je zvyklý. Ale já zvyklá nejsem. A čím víc si uvědomuju, že čekáme společné dítě, tím víc mě děsí představa, že tohle jejich chování jednou ovlivní i naši budoucnost. Co když jim jednou začne být podobný i on? Co když zvyknout si na chlad a nezájem bude nakonec chtít i po mně?
Těhotná s ním, ale na všechno sama: Je vůbec připraven být táta?
Nečekám, že mě začnou objímat. Ale toužím po základním respektu. Po prostém „jsi součástí naší rodiny“. Zatím se tak ale necítím. Jsem pro ně vzduch. A možná jím zůstanu navždy.
Text vznikl na základě skutečného příběhu čtenářky. Jména osob byla změněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
