Můj syn Tomík byl pro mě a mého partnera dlouho očekávaným zázrakem. Po letech pokusů, nadějí a zklamání jsme se konečně dočkali. Byl pro nás světlem na konci tunelu, tím, co nás drželo pohromadě i ve chvílích, kdy jsme se jako partneři téměř rozpadali. Troufám si říct, že právě on byl tím důvodem, proč jsme se nakonec nerozvedli.
Jenomže když Tomík začal růst, objevily se první známky něčeho, co jsme si nepřáli vidět. Nejprve to byly drobnosti. Záchvaty vzteku, když něco nešlo podle jeho představ. Vzteklé házení hraček, křik, který neměl konce. Snažili jsme se to omlouvat – vždyť každé dítě občas projeví svou vůli. Jenže s časem to bylo horší.
Říkal mi, že jsem ošklivá. Tak jsem mu ukázala, že nejsem slabá.
Jednou jsem ho našla, jak zuřivě mlátí do polštáře. Jeho malá pěstička dopadala na látku s takovou silou, že mi ztuhla krev v žilách. „Tomíku, co se stalo?“ zeptala jsem se tiše.
„Nic, maminko,“ odpověděl chladně. Ale jeho oči byly plné vzteku.
Nevěděla jsem, co dělat. Snažila jsem se s ním mluvit, ale byl uzavřený. Každý můj pokus o rozhovor skončil jeho mlčením nebo krátkou, nezaujatou odpovědí. Přitom jsem v něm cítila bouři, něco nepojmenovatelného, co v něm narůstalo.
Jednoho dne jsem se rozhodla promluvit s odborníkem. Popsala jsem mu Tomíkovy výbuchy vzteku, jeho uzavřenost a rostoucí agresivitu. Specialistka mě vyslechla a pak řekla větu, která mi ještě dlouho zněla v hlavě: „Agresivita u dětí bývá často voláním o pomoc.“
Začala jsem se ptát sama sebe – kde by mohl můj syn prožívat tak velký stres? Jaké prostředí mu působí takovou frustraci? Jediné, co mě napadlo, byla školka.
Pohřbila jsem už tři muže. A stále doufám v lásku.
Druhý den jsem se po odevzdání syna vychovatelce bokem zeptala, jestli je všechno v pořádku. Žena se na mě podívala s vážným výrazem a řekla: „Tomík si poslední dobou hraje sám. Ostatní děti se ho bojí. Nechce jim půjčovat hračky a někdy je i agresivní.“
Měla jsem pocit, že se mi zastavilo srdce.
Odešla jsem ze školky s tíživým pocitem v hrudi. V hlavě mi zněla slova vychovatelky. Tohle je můj syn? Ten malý, vytoužený chlapec, kvůli kterému jsme s partnerem prošli tolik zkoušek? Jak se to mohlo stát?
Večer jsem se posadila vedle Tomíka a jemně ho pohladila po vlasech. „Zlato, ve školce říkají, že si moc nehraješ s dětmi. Děje se něco?“
Zůstal chvíli ticho. Pak jen tiše řekl: „Oni mě nemají rádi.“
„Proč si to myslíš?“
Pokrčil rameny. „Protože si se mnou nikdo nechce hrát. A já nechci, aby si hráli s mými věcmi.“
Nevěděli jsme, jak mu pomoci
V tu chvíli mi to došlo. Tomík nebyl jen agresivní. On byl ztracený. Nevěděl, jak navazovat vztahy, nevěděl, jak se s dětmi sblížit. A tak si vytvořil svou vlastní obranu – byl silný, byl ten, kdo ovládá situaci.
S podporou specialisty jsme se s partnerem rozhodli, že budeme hledat cesty, jak mu pomoci zvládat emoce. Vytvořili jsme doma prostředí, kde se cítil bezpečně. Začali jsme s ním pracovat na tom, jak vyjadřovat své pocity jinak než agresí. Učili jsme ho, že není ostuda cítit smutek, že není ostuda se omluvit, že být silný neznamená být tvrdý na ostatní.
Narodila se jako moje holčička. Dnes sedí ve vězení.
Nevím, jestli jsme na správné cestě. Ale vím jedno – Tomík není zlý. Jen se zatím nenaučil, jak být jiný. A já jako jeho matka udělám vše, abych mu pomohla najít lepší způsob, jak zvládat svět kolem sebe.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
