Den před návštěvou jsem se cítil příšerně. Nejspíš něco špatného k večeři, možná stres. Každopádně jsem se probudil s žaludkem jako na vodě a pocitem, že bych měl celou věc odložit. Jenže odložit žádost o ruku před rodiči přítelkyně? To nešlo. Takže jsem se sebral, nahodil nejpřesvědčivější úsměv a vyrazil vstříc osudu.
U jejich obývacího stolu jsem se cítil jako ve středověké pevnosti. „Takže, Petře, jaké máte záměry s naší dcerou?“ začal pan Novák s přísným pohledem. Pokoušel jsem se odpovídat co nejvážněji, ale moje nervozita mě zradila. „Chci ji… chci ji požádat o ruku,“ řekl jsem a cítil se jako u maturity. Pan Novák se zamračil. „A jaké máte finanční zajištění? Jak dlouho plánujete počkat s dětmi?“ Cítil jsem se jako na výslechu u policie, ale snažil jsem se zůstat klidný. V tu chvíli se přidala paní Nováková a začala přede mě stavět jídlo – domácí slaninu, chlebíčky, sýr, dortíky… Ať jsem se snažil sebevíc, nemohl jsem se ubránit dojmu, že se mě snaží otestovat, jestli zvládnu jejich rodinné tradice.
Můj manžel je středem pozornosti všech žen. Co na něm vidí?
Pak, z ničeho nic, pan Novák vstal a přinesl láhev domácí pálenky. „Pokud chceš být součástí naší rodiny, musíš ukázat, že to myslíš vážně,“ řekl s úsměvem. To, co následovalo, bylo jako scéna z divoké komedie. Pan Novák naléval jeden panák za druhým a každý panák byl doprovázen další a těžší otázkou. „Jaký máš názor na hypotéky?“ „Co říkáš na rodinné výlety každý víkend?“ „Sleduješ hokej?“ „Komu fandíš?“ Některé otázky už neměly s manželstvím nic společného a začaly se točit jen kolem pálenky. „Kolik si myslíš, že za rok vypálím švestek?“ Tím mě pan Novák úplně dorazil. Klára se smála a já se snažil zůstat v sedle, ale bylo to čím dál těžší.
Svedla jsem souseda nenápadným trikem. Teď slavíme výročí
Zasnoubení se musí zapít
V jeden moment se mi svět začal lehce točit. Hlava mi plavala, odpovědi se mi začaly ztrácet v mlze a s každým dalším panákem mi bylo jasnější, že tohle je zkouška, kterou nemohu vyhrát. Když jsem se konečně odhodlal pronést své poslední, rozhodující prohlášení, sotva jsem dokázal formulovat větu. Ale nakonec jsem se zhluboka nadechl a řekl: „Chci, aby Klára byla šťastná. A udělám pro to všechno.“ Pan Novák se na mě podíval, už méně přísně, a řekl: „To je to nejdůležitější, synku. Na zdraví.“ A pak dodal s úsměvem: „Ale s tou hypotékou to myslíme vážně.“
Opustili jsme domov a žijeme na cestách. Nikdy jsme nebyli šťastnější
Odcházel, no, spíš klopýtal jsem, z jejich domu s pocitem, že jsem nejen získal jejich požehnání, ale také několik nových přátel. A Klára, když jsem ji požádal o ruku, řekla ano s úsměvem, který rozsvítil celý můj svět. „Víš, že tohle zasnoubení musíš u nás zapít?“ dodala a oba jsme se rozesmáli. V tom příběhu jsem pochopil, že láska, rodina a smích jsou důležitější než jakékoli předsudky nebo zvyky.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
