Potkala jsem úžasného muže. Seznámili jsme se na baru, tedy v jeho práci. Svým šarmem a charismatem mě okouzlil na první pohled. Bylo něco fascinujícího na jeho klidném, sebejistém vystupování, na způsobu, jakým si mě nenápadně získával každým slovem, každým úsměvem. Slovo dalo slovo a v pološeru za cinkání skleniček a uklidňující jazzové hudby jsem mu naprosto propadla.
Moje srdce začalo patřit barmanovi z jednoho z nejpopulárnějších podniků v okolí. Setkávali jsme se pravidelně, ale vždy jen večer, když on začínal svou noční směnu za barem a já právě skončila v práci. Ze začátku jsem to vnímala jako romantickou výzvu – byla jsem ochotná obětovat svůj spánek, abych mohla být s ním, protože jsem byla bezhlavě zamilovaná. Probděla jsem spoustu nocí jen proto, abych si mohla ukrást pár hodin po jeho boku, naslouchat jeho hlasu a sledovat, jak jeho ruce s lehkostí míchají koktejly, zatímco jeho oči se na mě občas podívaly tím způsobem, který mi vždy rozbušil srdce.
Můj manžel mě podvádí úplně s každou. Myslela jsem, že si zvyknu, ale nejde…
Jenže časem se něco změnilo. Čím víc jsem si přála chvíle, kdy bychom byli jen sami dva, tím častěji naše schůzky končily tím, že chtěl pokračovat s kolegy do dalšího klubu. Všechno se stále točilo kolem jeho práce, jeho nočního světa, jeho tempa. Já byla jen pasažérkou v tomhle nekonečném nočním kolotoči. V jednu chvíli jsem si musela přiznat, že se necítím jako jeho přítelkyně, ale spíš jako jedna z těch mnoha žen, které si během své směny získával svým šarmem.
Slíbila jsem mu na začátku, že mu dám prostor, že budu respektovat jeho práci. Ale postupem času jsem si začala připadat jako někdo, koho si může kdykoliv „objednat“, když mu to vyhovuje. Byla jsem mu k dispozici vždy, když měl náladu. Stačilo jediné zavolání – a já seděla v taxíku na cestě k baru, jen abych mohla být s ním. Milovala jsem ho víc než cokoliv jiného, ale pomalu jsem si začala uvědomovat, že tahle láska je jednostranná. Potřebovala jsem cítit, že pro něj znamenám víc, než jen příjemné zpestření jeho nočního života.
Stará sousedka nás neustále šmírovala. Když jsme ji nachytali, nemohli jsme tomu uvěřit
Dlouho jsem před tím zavírala oči. Říkala jsem si, že možná časem pochopí, že chci víc, že potřebuji víc. Že mi na něm záleží, ale že stejně tak potřebuji vědět, že mu záleží i na mně. Jenže týdny plynuly a nic se neměnilo. Vždy, když jsem na to pomyslela, zalily se mi oči slzami. Jak dlouho dokážu být tou, která vždy čeká, která se vždy přizpůsobí? Jak dlouho budu hrát roli dívky, která je vždy po ruce, ale nikdy na prvním místě?
Snažila jsem se najít rovnováhu
Vydávala jsem se za ním stále častěji, i když mě to ničilo. A pokaždé, když mi zavolal, přijela jsem. Ne proto, že bych neměla svou hrdost. Ale proto, že jsem ho pořád milovala. Moje kamarádky mi opakovaly, že bych si měla přestat lhát, že bych měla přestat být jeho loutkou. A možná měly pravdu. Možná bych měla najít odvahu postavit se sama za sebe. Možná bych se měla přestat bát, že když mu řeknu, co skutečně cítím, odejde.
Moje dcera se rozhodla stát mužem. Zničilo to náš vztah.
Možná bych měla přestat utíkat do noci pokaždé, když zazvoní telefon.
Možná bych měla konečně zjistit, jestli pro něj znamenám víc než jen noční iluzi.
Jak to dopadne, ukáže jen čas…
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
