Moje osmiletá dcera byla vždycky nezávislá, zvídavá a tvrdohlavá. Milovala svůj klid, ráda si sama kreslila, četla knížky a skládala puzzle. Když se narodili její mladší sourozenci, myslela jsem si, že se s tím dobře vyrovnala. Byla u toho, když jsem přivezla domů jejího bratříčka, a zvědavě ho pozorovala. Stejně tak se těšila na sestřičku, i když už se občas tvářila otráveně, když jsem jí vysvětlovala, jak krásné je mít sourozence.
Postupem času se ale něco změnilo. Místo aby si s nimi hrála a pomáhala mi, jak jsem si představovala, začala se od nich spíš distancovat. Každá moje prosba, aby na ně na chvíli dohlédla, skončila protestem. „Mami, já chci být sama! Proč se o ně musím starat já?“ zaznělo jednoho dne, když jsem jí poprosila, aby na chvilku pohlídala svého brášku a sestřičku, zatímco jsem si potřebovala odběhnout.
Jsem v toxickém vztahu a mám strach odejít.
Můj první instinkt byl ji hned okřiknout. „Jsi jejich starší sestra, měla bys jim pomáhat,“ odpověděla jsem automaticky. Jenže když jsem viděla její reakci – skloněnou hlavu a výraz bezmoci – došlo mi, že něco není v pořádku. Můj manžel byl pracovně často pryč a já měla pocit, že musím všechno zvládnout sama. A možná jsem na Annu přenášela příliš velkou odpovědnost. Chtěla jsem, aby mi pomáhala, ale neuvědomila jsem si, že na ni možná tlačím víc, než je pro osmileté dítě únosné.
Nechtěla být malá chůva. A já to neviděla
Ten večer jsem dlouho přemýšlela. Uvědomila jsem si, že jsem možná udělala chybu, když jsem ji brala jako malou pomocnici, místo abych respektovala, že i ona má své potřeby. Rozhodla jsem se, že je čas na změnu.
Druhý den jsem ji vzala stranou. „Anno, chci se ti omluvit,“ začala jsem. Podívala se na mě s překvapením. „Možná jsem od tebe chtěla víc, než bych měla. Nemusíš se o sourozence starat, pokud nechceš.“ Viděla jsem, jak se jí ulevilo. Ale než stačila něco říct, dodala jsem: „Ale budu ráda, když se pokusíš být k nim laskavější. Nemusíš je hlídat, ale jsou to tvoji sourozenci. Bylo by hezké, kdyby věděli, že tě mají rádi a ty je.“
Říká, že psa miluji víc než jeho. Možná má pravdu.
Přikývla. Nebyla jsem si jistá, jestli to něco změní, ale bylo mi jasné, že jsem udělala první krok k tomu, abych situaci pochopila i z jejího pohledu.
Postupné změny, které jsem nečekala
Zázraky se nedějí přes noc. Anna si dál hrála sama a nevyhledávala kontakt se sourozenci. Ale pak jsem si začala všímat drobných změn. Jednou večer jsem zaslechla, jak šeptá Elišce pohádku na dobrou noc. Jindy přinesla Davidovi jeho oblíbeného plyšáka, když plakal.
Stále se učíme
Nechala jsem jí prostor. Netlačila jsem na ni. A pak se jednoho dne stalo něco, co mě překvapilo nejvíc. „Mami, já ti pomůžu s Davčou, než si doděláš kafe,“ řekla jen tak. Skoro mi vypadl hrnek z ruky.
Nebyl to boj, nebylo to nucené. Bylo to její rozhodnutí. A právě v tom byl ten rozdíl.
Co jsem se naučila?
Můj manžel flirtuje s jinými ženami. Proč mu nestačím?
Dlouho jsem si myslela, že chyba je v Anně. Že je snad sobecká nebo málo soucitná. Ale pochopila jsem, že problém nebyl v ní – ale ve mně. Ne každé dítě se narodí jako pečující starší sourozenec. Každý potřebuje jiný přístup, jiný čas, jiné hranice.
Možná jsem dřív dělala věci špatně. Možná jsem na ni naložila víc, než bylo spravedlivé. Ale teď vím, že se učím stejně jako ona. A to je na rodičovství to nejtěžší – nikdy nevíte, co přesně děláte správně, dokud vás to děti nenaučí samy.
