Když jsem si bral Lenku, byla vždy dokonalá. Upravená, elegantní, vždy perfektně oblečená a s pečlivým make-upem. Lidé ji obdivovali, všude budila dojem sebevědomé, úspěšné ženy, která má svůj život pod kontrolou. Jenže za zavřenými dveřmi to vypadalo úplně jinak.
Zpočátku jsem si toho vůbec nevšímal. Měli jsme spoustu práce, hodně cestovali a v domácnosti nám pomáhala paní na úklid. Lenka si nechávala prádlo vozit do prádelny, a protože jsme na to měli, neřešil jsem, že se domácí povinnosti dělí trochu jinak, než jsem byl zvyklý z domova. Jenže pak se situace změnila. Lenka si našla klidnější práci, chtěla mít více času pro sebe. Paní na úklid jsme kvůli financím museli propustit a najednou se ukázalo, že zatímco venku zůstávala dokonalou ženou, doma se všechno rozpadalo.
Když jsem poznala manželovu milenku, přestala jsem se mu divit
Začalo to nenápadně. Sem tam neumytý hrnek, hromada prádla, která se pořád kupila, ale nikdo ji nepřemístil do pračky. Pak si přestala dělat starosti s úklidem úplně. Když jsem se po dlouhém dni vracel domů, vítal mě chaos – špinavé nádobí na stole z předchozího dne, oblečení poházené všude kolem, kosmetika rozesetá po bytě. Lenka ale stále odcházela ven dokonale upravená, jako by měla každý den důležitou společenskou akci.
Nechtěl jsem tomu věřit. Možná to byl jen přechodný stav, říkal jsem si. Každý má období, kdy nestíhá. Jenže pak jsem si začal všímat, že si obléká jednu podprsenku celý týden, že i když je doma, skoro nic nedělá. A když už ven nešla, byla schopná prospat celý den.
Jednoho večera jsem už nevydržel. „Lenko, co se to s tebou děje?“ zeptal jsem se. „Doma je nepořádek, skoro nic neděláš, ale venku se chováš, jako bys byla z jiného světa. Co se s tebou stalo?“ Neřekla nic, jen začala plakat.
Miluji svou ženu, ale její matka mě fascinuje
Byl jsem v šoku. Čekal jsem hádku, obhajobu, možná i výčitky, ale místo toho jen tiše seděla a tekly jí slzy. Další dny jsem se snažil být trpělivý, ale situace se nezlepšovala. Lenka zůstávala apatická, stále více se uzavírala do sebe. Až po několika týdnech, když už jsem si opravdu nevěděl rady, souhlasila s návštěvou lékaře.
„Syndrom vyhoření,“ oznámil nám psychiatr po sérii vyšetření. Lenka nebyla fyzicky nemocná, ale psychicky na dně. Roky stresu, neustálé snahy o dokonalost a tlak na výkon ji dostaly až sem.
Psychická troska
„Je to těžké, ale dá se to zvládnout,“ uklidňovala mě lékařka. „Vaše žena potřebuje terapii, odpočinek, změnu prostředí. Možná byste měli odjet někam pryč, úplně vypnout.“
Nečekal jsem ani den. Vzal jsem si volno a odvezl Lenku na tři týdny k moři. Každý den jsme trávili v klidu, procházeli se po pláži, povídali si. S terapeutkou byla Lenka v kontaktu online, postupně se jí ulevovalo. Po návratu domů se rozhodla změnit práci na méně stresující. Trvalo to měsíce, ale pomalu se začala vracet zpět.
Nejhorší soused? Dnes je to můj snoubenec
Dnes už vím, že to, co jsem považoval za lenost nebo nezájem, byla hluboká únava a psychické vyčerpání. Doma teď fungujeme jinak – všechno si dělíme napůl, nečekám, že Lenka bude domácnost zvládat sama. Stále je před námi dlouhá cesta, ale věřím, že ji zvládneme.
