Každý den jsem sledovala své děti, jak tráví hodiny zahleděné do svých telefonů. Patnáctiletý Adam a třináctiletá Anna už téměř neexistovali v reálném světě. Přestali se mnou mluvit, nezajímalo je nic jiného než jejich displeje. Bylo jedno, zda jsem na ně mluvila, nabízela jim společné aktivity nebo se snažila vymyslet něco, co by je bavilo – vždycky se mi dostalo jen zamručení nebo podrážděného odseknutí.
Nejdřív jsem si říkala, že je to jen období. Že je to normální. Ale když jsem si uvědomila, že už ani nevím, co se v jejich životech děje, rozhodla jsem se jednat. Kontaktovala jsem dětského psychologa, doufala, že nám poradí, jak najít rovnováhu. Jenže místo zlepšení přišla ještě větší bouře.
Můj manžel mě podvádí úplně s každou. Myslela jsem, že si zvyknu, ale nejde…
Psycholog mi doporučil, abych nastavila jasná pravidla – omezení času na mobilech, večerní zákazy, dny bez elektroniky. Jenže jakmile jsem to začala zavádět, doma vypukla válka. „Ty nás nenávidíš, že jo, mami?!“ křičel na mě Adam, když jsem mu sebrala telefon. „Jsi nejhorší matka na světě!“ Anna se mnou přestala úplně mluvit, jen se zavírala v pokoji, neustále podrážděná a odtažitá.
Byla jsem zoufalá. Věřila jsem, že dělám správnou věc, že je chráním před závislostí, že jim pomáhám. Ale čím víc jsem se snažila, tím víc jsem je od sebe vzdálila. Nechápala jsem, proč reagují tak extrémně. Dokud nepřišel večer, který mi otevřel oči.
Když jsem šla Annu zkontrolovat před spaním, její postel byla prázdná. Srdce mi začalo divoce bušit. Hledala jsem ji po celém domě, volala ji, ale nikde nebyla. Pak jsem ji zahlédla na ulici – stála u auta neznámého muže a nasedala dovnitř. V panice jsem okamžitě zavolala policii. Byly to nejdelší chvíle mého života.
Stará sousedka nás neustále šmírovala. Když jsme ji nachytali, nemohli jsme tomu uvěřit
Naštěstí ji brzy našli, nezraněnou, ale vyděšenou. Seděly jsme spolu v kuchyni a já čekala, až mi něco řekne. „Chtěla jsem jen utéct,“ šeptala po chvíli. „Někde, kde mě budou nechat být sama sebou.“ Ta slova mi zlomila srdce. Došlo mi, že jsem celou dobu bojovala s něčím, co jsem vlastně vůbec nepochopila.
Náprava chyb
Nebyl to problém jen s mobily. Byla to její potřeba úniku. Zjistila jsem, že Adam se cítil osamělý ve škole, Anna bojovala se šikanou. A mobily pro ně nebyly jen rozptýlením – byly útočištěm. Místem, kde se nemuseli cítit nepochopení nebo slabí. Celou dobu jsem myslela, že se jen snažím být přísná matka, ale ve skutečnosti jsem si neudělala čas, abych zjistila, co mé děti skutečně trápí.
Moje dcera se rozhodla stát mužem. Zničilo to náš vztah.
Místo dalších zákazů jsem začala dělat něco jiného – mluvit s nimi. Opravdu naslouchat. Najednou jsme objevili společné věci, začali jsme trávit víc času spolu, aniž bych je do toho nutila. Přijali jsme pravidla, která jsme nastavili společně, tak, aby jim dávala smysl. Přestala jsem bojovat s mobily a začala budovat most mezi námi.
Tento příběh není jen o technologii. Je o tom, jak snadno můžeme přehlédnout, co se děje v hlavách našich dětí, když se soustředíme jen na to, co vidíme na povrchu. A jak důležité je někdy přestat bojovat a místo toho prostě začít naslouchat.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
