Po dvaceti letech manželství jsem si uvědomila něco děsivého – můj muž mě neuvěřitelně irituje. Každý jeho pohyb, každé slovo, dokonce i způsob, jakým dýchá, ve mně vyvolává vztek. Nedokázala jsem říct, kdy přesně to začalo, ale najednou bylo všechno jinak. Dřív jsme si byli blízcí, ale teď? Stačilo, aby se mě zeptal, co bude k večeři, a já měla chuť explodovat.
„Jano, co se děje?“ zeptal se mě jednou večer, když jsem mu už poněkolikáté odsekla. Obvykle se neptal. Pokrčil rameny, otočil se a nechal mě být. Tentokrát ale ne. Podíval se na mě s upřímným zmatením a já poprvé pocítila něco jiného než vztek. Znejistěla jsem. Byla jsem naštvaná na něj… nebo na sebe?
Nejhorší soused? Dnes je to můj snoubenec
Ten večer jsem si sedla ke starým fotografiím. Listovala jsem vzpomínkami na dobu, kdy jsme byli šťastní. Viděla jsem mladou ženu, která se smála, viděla jsem Lukáše, jak mě objímá, jak si navzájem šeptáme do uší naše sny o budoucnosti. Kde se to všechno ztratilo? Kdy jsme přestali být my dva a stali se jen dvěma lidmi, kteří sdílejí stejnou střechu? Zavřela jsem album a rozplakala se.
Další dny jsem se na Lukáše začala dívat jinýma očima. Nenápadně jsem ho pozorovala. Viděla jsem mu v očích únavu, slyšela v jeho hlase smutek. A poprvé po dlouhé době jsem si položila otázku – není to náhodou i moje vina? Nebyla jsem k němu tak chladná, jak jsem si myslela, že je on ke mně?
Zraněné srdce: Jak jsem se vyrovnal s odhalením, že nejsem Terezin biologický otec
Jednoho večera jsem sebrala odvahu a sedla si k němu do obýváku. „Lukáši, myslím, že jsme se oba změnili,“ začala jsem opatrně. „Nevím, jestli si ještě rozumíme tak jako dřív.“ Podíval se na mě smutně, ale bez překvapení. „Jano, možná máš pravdu. Možná jsme se ztratili ve všech těch povinnostech a starostech.“
A tak jsem se rozhodla, že se pokusíme něco změnit. „Co kdybychom šli na terapii?“ navrhla jsem. Lukáš chvíli mlčel, ale pak přikývl. A tak jsme začali.
Není to snadné
Nebylo to snadné. Terapie nás donutila otevírat staré rány, říkat věci, které jsme dlouho dusili. Uvědomila jsem si, že problém nebyl jen v něm. Bylo to tím, že jsme se přestali snažit. Zapomněli jsme na drobné věci, které dělají vztah krásným. Přestali jsme si dělat radost, přestali jsme spolu trávit kvalitní čas. Zůstala jen rutina, která nás pohltila.
Nezvladatelná sousedka mě obtěžovala celé měsíce. Co jsem udělal, aby dala pokoj?
Jednou jsem se během sezení rozplakala. „Lukáši, promiň mi. Nebyla jsem naštvaná na tebe, ale na sebe. Že jsem si tě nechala takhle ujít.“ Podíval se na mě a poprvé po dlouhé době mě objal. „Jano, já jsem taky dělal chyby. Ale nechci tě ztratit.“
Zůstali jsme tak v objetí dlouhé minuty. A oba jsme pochopili, že láska není něco, co stačí jednou získat a už se o to nestarat. Je to něco, na čem se musí pracovat, i když to není vždy snadné. Možná jsme to málem ztratili, ale teď máme šanci to napravit.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
