Pavel byl muž, který by pro mě udělal první poslední. Stačilo, abych něco naznačila, a on to okamžitě splnil. Chtěl mě vidět šťastnou za každou cenu. Jenže právě to mě na něm začalo děsně rozčilovat. Nebyl v ničem rozhodný, nepostavil se za sebe, jen se pořád ptal, co chci, co potřebuji, co by mě potěšilo. Ze začátku to bylo hezké, ale po letech? Měla jsem pocit, že žiju s chlapem, který nemá žádnou vlastní vůli.
„Pavle, mohl bys mě prosím nechat chvíli na pokoji?“ řekla jsem mu jednou podrážděně, když mi už po několikáté nabízel, že mi uvaří čaj, namasíruje nohy nebo objedná večeři přesně podle mé chuti. Zklamaně na mě pohlédl. „Já jen chci, abys byla spokojená,“ odpověděl tiše. Jenže já spokojená nebyla.
Byla jsme ve volném vztahu, pak jsem se zamilovala do ženy.
Místo toho jsem se cítila uvězněná. Každé jeho gesto mě dráždilo, jeho oddanost mě dusila. Pořád se mě na něco ptal, pořád mi stál za zády. Lezl mi na nervy tím, jak byl vždy k dispozici. Chtěla jsem vedle sebe někoho sebevědomého, někoho, kdo si dokáže stát za svým. Ne muže, který čeká na můj pokyn, aby mohl existovat.
Pak ale přišel ten den. Pavel přišel domů s jiným výrazem než obvykle. Nebyl to ten oddaný pohled, na který jsem si zvykla. Byl vážný. „Michaelo, musíme si promluvit,“ řekl klidně.
Jsem v toxickém vztahu a mám strach odejít.
„Co se děje?“ zeptala jsem se, i když mě najednou bodlo u srdce.
„Už to takhle dál nejde,“ začal a já poprvé pocítila zvláštní nervozitu. „Vím, že tě moje láska dusí. Vím, že už mě nebereš vážně. A proto odcházím.“
Zůstala jsem stát jako opařená. Čekala jsem cokoli, jen ne tohle. Pavel? Že by mě opustil? „Ty nemůžeš odejít,“ vyhrkla jsem. „Jsme přece manželé.“
„Michaelo,“ povzdechl si, „představ si, že můžu. Celé roky jsem se snažil dělat všechno pro tebe, ale nikdy to nestačilo. Potřebuji být s někým, kdo mě také miluje.“
A pak odešel. Sbalil si věci, řekl poslední sbohem a zmizel ze dveří.
Seděla jsem v prázdném bytě a dívala se na jeho oblíbený hrnek na stole. Najednou mi docházelo, co jsem udělala. Celé roky jsem ho brala jako samozřejmost, jako někoho, kdo tu bude vždycky, ať se chovám jakkoli. Myslela jsem si, že můžu být jakkoli protivná, a on mě stejně nikdy neopustí.
Jenže každý má svou hranici. A on tu svou právě překročil.
Co jsem to udělala?
Najednou jsem si uvědomila, jak moc mi chybí. Jak jsem pod vším tím podrážděním přehlížela, že on byl tím, kdo se vždycky snažil, kdo mě miloval tak, jak bych si přála, aby mě miloval kdokoli jiný. Jen jsem to včas neviděla.
Říká, že psa miluji víc než jeho. Možná má pravdu.
Tento příběh je varováním pro každého, kdo bere svého partnera jako samozřejmost. Možná vám někdy leze na nervy, možná vám připadá až příliš oddaný. Ale jednoho dne se může stát, že se otočíte – a zjistíte, že už tam není.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
