Když jsem si vzala Tomáše, nikdy by mě nenapadlo, že skutečná zkouška našeho manželství nepřijde zvenčí, ale přímo z jeho vlastní rodiny. Na první pohled byla jeho matka, paní Nováková, milá a starostlivá žena. Chovala se ke mně s neuvěřitelnou láskou, možná až přílišnou. Nejprve mi to lichotilo – byla vřelá, pečovala o nás a zdálo se, že mě přijala do rodiny s otevřenou náručí. Jenže brzy jsem si začala uvědomovat, že její city ke mně nejsou obyčejné. Byly intenzivní. Nezdravé.
„Martino, jsi dcera, kterou jsem nikdy neměla. Miluji tě více než Tomáše,“ řekla mi jednoho dne se slzami v očích. Zarazilo mě to. Bylo to zvláštní, nepřirozené, ale nechtěla jsem hned dělat závěry. Jenže její chování se stávalo čím dál podivnější. Neustále mi volala, plánovala naše dny, zasahovala do našich rozhodnutí. Kritizovala Tomáše za maličkosti a dávala najevo, že já jsem ta důležitější. „Kdybych tě mohla porodit místo něj, udělala bych to,“ pronesla jednou s nečitelným úsměvem.
Přestal se mnou mluvit. A pak mě opustil navždy
Zpočátku jsem se snažila situaci řešit s nadhledem. Mluvila jsem s Tomášem, ale on mávl rukou. „To je prostě její způsob, jak vyjadřuje lásku,“ řekl mi bezstarostně. Jenže já cítila, jak mě její láska dusí. Začala být neustále u nás doma, často bez ohlášení. Jednoho dne jsem ji našla, jak v kuchyni vyhazuje potraviny, které jsem koupila. „Tohle není dobré pro tvé zdraví, Martinko. Já ti nakoupím něco lepšího,“ usmála se a já se zmohla jen na tiché zalapání po dechu.
Situace se zhoršovala. Plánovala nejen náš jídelníček, ale i naši budoucnost. „Musíte mít holčičku, abych měla vnučku, která bude jako ty,“ šeptala mi naléhavě. Snažila jsem se zachovat klid, ale bylo to stále těžší. Přestávala jsem být paní svého vlastního života.
Když jsem poznala manželovu milenku, přestala jsem se mu divit
Zlom přišel v den, kdy jsem ji našla v ložnici, jak prochází můj šatník. Držela v ruce mé šaty a přemýšlivě si je prohlížela. „Musíš se oblékat jinak, Martino. Chci, aby ses oblékala lépe. Jsi přece má dcera,“ pronesla, jako by to bylo samozřejmé. V tu chvíli mi došlo, že už to nemůžu dál snášet. „Dost!“ vybuchla jsem. „Nejste moje matka a nikdy jí nebudete!“ Hádka mezi námi se vyostřila, až najednou paní Nováková zalapala po dechu a sesunula se k zemi.
Dcera, kterou neměla
V panice jsem zavolala sanitku. V nemocnici se ukázalo, že její chování mělo hlubší příčinu – lékaři mi vysvětlili, že trpí psychickou poruchou. Její přehnaná fixace na mě byla způsobem, jak se vyrovnávala se ztrátou dcery, kterou nikdy neměla. Tomáš byl v šoku. Netušil, co se v jeho matce odehrávalo, a konečně pochopil, čím jsem si procházela.
Miluji svou ženu, ale její matka mě fascinuje
Postupně jsme se s paní Novákovou začali sbližovat, tentokrát ale na zdravějších základech. Přijala odbornou pomoc a já si stanovila pevné hranice. Naučila jsem se, že láska – jakkoli intenzivní – nesmí být toxická. Někdy musíme říct „dost“, abychom ochránili sebe i své vztahy. A že rodina, i když je důležitá, nesmí pohlcovat naši vlastní identitu.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
