Když jsem se po rozvodu rozhodla zkusit seznamku, neměla jsem velká očekávání. Bylo mi téměř padesát a po dlouhých letech v manželství jsem měla pocit, že svět randění se mezitím úplně změnil. Přesto jsem si řekla, že to zkusím. Koneckonců, co mohu ztratit?
Můj první domluvený večer patřil Romanovi, úspěšnému podnikateli, který na fotkách působil sympaticky. Vybrali jsme si hezkou restauraci v centru města, já se snažila vypadat co nejlépe a s lehkou nervozitou jsem dorazila na místo. Roman byl přesně jako na fotkách – elegantní, uhlazený a s úsměvem, který vypadal až příliš nacvičeně.
Nejhorší soused? Dnes je to můj snoubenec
První minuty byly příjemné, ale pak se jeho sebevědomí začalo měnit v chvástání. Mluvil hlavně o sobě, o svém drahém autě, o exotických dovolených a luxusním životě. „Víš, já mám rád dokonalé věci. Dokonalý vzhled, dokonalý život,“ pronesl, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Pak se na mě podíval a bez jakéhokoli studu dodal: „Máš nějaké plastiky? Mně se líbí ženy, které o sebe dbají.“
V tu chvíli mi bylo jasné, že tohle je katastrofa. Cítila jsem, jak se mi dělá špatně z toho, s kým tu vlastně sedím. A pak jsem si všimla číšníka.
Byl to pohledný muž, možná o pár let mladší než já, s příjemným úsměvem. Několikrát prošel kolem a zdálo se, že si mého nepohodlí všiml. Když Roman odešel k telefonu, číšník se ke mně naklonil. „Jste v pořádku?“ zeptal se tiše.
Zraněné srdce: Jak jsem se vyrovnal s odhalením, že nejsem Terezin biologický otec
„Řekněme, že tohle rande není úplně podle mých představ,“ povzdechla jsem si.
Usmál se. „Pokud budete chtít, mohu vám pomoci.“
Překvapeně jsem na něj pohlédla, ale než jsem stačila něco říct, vrátil se Roman.
O pár minut později se číšník objevil u našeho stolu s vážným výrazem a v ruce držel dva lístky. „Omlouvám se, madam, ale podle záznamu jste si rezervovala jízdenku na poslední vlak do Prahy. Odjíždí za deset minut.“
Roman zmateně zamrkal. „Cože? Jaký vlak?“
Využila jsem momentu. „Ach, to je pravda! To jsem úplně zapomněla!“ Rychle jsem si vzala kabelku a s omluvným pohledem k Romanovi dodala: „Musím běžet, jede mi vlak.“
Vyšla jsem z restaurace a venku se rozesmála. V ruce jsem stále držela ony tajemné jízdenky. Když jsem se na ně podívala blíž, všimla jsem si, že na jedné z nich bylo napsáno: Počkejte na mě v baru naproti, končím ve 22 hodin.
Šťastná a zamilovaná
Za hodinu dorazil. Jmenoval se Marek. Posadili jsme se spolu k baru, objednali si drink a celou situaci znovu probírali. „Byl to skvělý nápad,“ smála jsem se.
„Nemohl jsem vás tam nechat trpět,“ odpověděl s úsměvem. „A navíc… hned, jak jste vešla, jsem si řekl, že bych vás radši poznal já než on.“
Nezvladatelná sousedka mě obtěžovala celé měsíce. Co jsem udělal, aby dala pokoj?
Od té doby jsme se začali vídat. Nebyl to boháč ani podnikatel, ale byl pozorný, zábavný a hlavně upřímný. Po měsících, kdy jsme se poznávali, jsem pochopila, že to, co hledám, není dokonalý muž s luxusním autem, ale někdo, s kým se budu cítit šťastná. A přesně to Marek byl.
Nikdy není pozdě na lásku. A někdy ji najdeme tam, kde ji vůbec nečekáme – třeba u člověka, který nás v pravou chvíli zachrání před nepovedeným rande.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
