Byl to obyčejný večer, kdy jsem si poprvé uvědomila, že se něco změnilo. Milan seděl v obýváku, oči upřené na televizi, ale vnímal ji jen napůl. Já vedle něj, čekající na pohled, na úsměv, na jakýkoli náznak zájmu. Nic. Jako by se mezi námi natáhla neviditelná zeď. „Milane, co se děje?“ zeptala jsem se tiše. Ani se na mě nepodíval. „Nic, Hano. Jen jsem unavený.“ Jeho hlas byl prázdný, jako ozvěna někoho, koho už sotva poznávám.
Od toho večera se mezi nás vkrádalo ticho. Ne to pohodové, které občas sdílí lidé, co spolu žijí dlouhá léta. Bylo to dusivé, nepříjemné, jako stín, který se rozprostřel nad naším domovem. Milan byl pořád tady, ale vlastně nebyl. Když jsem na něj mluvila, odpovídal krátce, nezúčastněně. Někdy jen pokrčil rameny a vrátil se ke svým myšlenkám, do svého uzavřeného světa, kam už mě nepouštěl. Dříve jsme si povídali celé večery, smáli se, plánovali. Teď? Měla jsem pocit, že se dívám na cizího člověka.
Byla jsme ve volném vztahu, pak jsem se zamilovala do ženy.
Zkoušela jsem to všechno brát rozumně. Možná měl v práci hodně stresu. Možná prochází nějakým těžkým obdobím. Ale jak dlouho to může trvat? Týdny se měnily v měsíce a já se cítila čím dál osamělejší. Byla jsem ve vztahu, kde jsem byla sama. Každý pokus o rozhovor skončil nezdarem. „Dej mi pokoj, Hano. Prostě se mi nechce mluvit,“ řekl mi jednoho večera, aniž by se na mě podíval. Ta slova bolela víc, než bych si přiznala.
Přemýšlela jsem, co dál. Bylo mi jasné, že takhle nemůžeme pokračovat donekonečna. Navrhla jsem, aby si vzal dovolenou. „Možná bychom mohli někam odjet, trochu si odpočinout, být zase spolu,“ řekla jsem s nadějí v hlase. Jen zakroutil hlavou. „Nemám čas. A ani chuť.“ Zoufalství ve mně narůstalo. Přemýšlela jsem, jestli v tom není jiná žena, ale nic tomu nenasvědčovalo. Prostě jen… přestal existovat v našem vztahu.
Jsem v toxickém vztahu a mám strach odejít.
Jednou jsem sebrala odvahu a řekla mu, že bychom měli vyhledat pomoc. „Možná by sis měl promluvit s někým, kdo ti pomůže,“ navrhla jsem opatrně. Zvedl oči a podíval se na mě tak chladně, že jsem měla pocit, jako bych ho urazila. „Nemám žádný problém, Hano. Prostě mě nech být.“
Obrovská ztráta
A tak jsem ho nechala. Ne proto, že bych nechtěla bojovat, ale protože už nebylo s kým. Stal se z něj stín muže, kterého jsem kdysi milovala. A pak jednoho dne odešel úplně. Ne v hádce, ne v dramatickém gestu, ale potichu, bez rozloučení. Ráno jsem ho našla v křesle. Myslela jsem, že spí. Ale neprobudil se.
Říká, že psa miluji víc než jeho. Možná má pravdu.
Po pitvě se ukázalo, že trpěl vážnou nemocí, o které mi nikdy neřekl. Po celou tu dobu bojoval, ale sám. Odmítl mě pustit do svého světa, nechtěl sdílet svou bolest. A teď už nebyl.
Dívám se zpátky a ptám se sama sebe – co jsem mohla udělat jinak? Mohla jsem ho zachránit? Nebo byl jeho osud už dávno napsaný? Moje láska mu nestačila. A já teď musím žít s tím, že odešel sám, zavřený ve svém vlastním tichu.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
