Když jsem se dozvěděla, že mě manžel podvádí, měla jsem pocit, že se mi zhroutil svět. Zrada, vztek, bezmoc – všechny ty emoce se ve mně mísily a já nevěděla, co dělat. V hlavě mi vířily otázky, na které jsem zoufale hledala odpovědi. Proč? Co jsem udělala špatně? A kdo je ta žena, která mi vzala manžela?
Místo toho, abych ho okamžitě konfrontovala, jsem se rozhodla pro něco jiného. Chtěla jsem ji vidět. Chtěla jsem pochopit, co ho na ní tak přitahuje, čím je jiná, lepší než já. Byla to posedlost nebo zoufalá potřeba porozumět? Sama nevím. Jednoho deštivého odpoledne jsem si vzala kabát, nastoupila do auta a vydala se za ní.
Můj manžel mě podvádí úplně s každou. Myslela jsem, že si zvyknu, ale nejde…
Jmenovala se Anna. Když jsem ji poprvé uviděla, sevřelo se mi srdce. Byla nádherná – dlouhé, lesklé vlasy, štíhlá postava, elegantní pohyby. Ale nebyla to jen její krása, co mě zasáhlo. Viděla jsem ji, jak pomáhá starší paní se ztěžklou taškou, jak se s upřímným smíchem baví s dětmi na hřišti. Měla v sobě energii, laskavost, radost ze života. Vrátila jsem se domů a místo vzteku cítila podivnou prázdnotu. Co má ona, co já už nemám?
Dny ubíhaly a moje zvědavost neustupovala. Jedno odpoledne jsem se rozhodla zajít do kavárny, kde pracovala. Posadila jsem se do kouta a sledovala ji. Byla přirozeně milá ke každému zákazníkovi, smála se, měla v sobě lehkost, která mi najednou připadala cizí. Kdy jsem se já naposledy takhle smála?
Stará sousedka nás neustále šmírovala. Když jsme ji nachytali, nemohli jsme tomu uvěřit
Po chvíli si mě všimla. „Co si dáte?“ zeptala se s úsměvem. Najednou jsem věděla, že nemá smysl lhát. „Vím o tobě a Jiřím,“ řekla jsem tiše. Její oči se rozšířily překvapením. Čekala jsem obranu, výmluvy, možná pohrdání. Místo toho jen polkla a klidným hlasem odpověděla: „To jsem nevěděla. Jiří mi nikdy neřekl, že je ženatý. Omlouvám se.“
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Najednou jsem neviděla sokyni, ale ženu, která nevědomky uvízla ve stejné lži jako já. Seděly jsme tam a dlouho si povídaly. O životě, o lásce, o snech, které se rozplynuly. O tom, jak snadno se člověk může ztratit ve vlastním vztahu, aniž by si toho vůbec všiml.
Co se to stalo
Když jsem z kavárny odcházela, bolela mě hlava a v očích mě pálily slzy. Venku pršelo a já se cítila prázdná. Co se to se mnou stalo? Kde jsem se po těch letech ztratila? V té ženě, kterou jsem špehovala, jsem najednou viděla to, co kdysi bylo i ve mně. Živost, radost, lehkost. A Jiří? Možná si toho všiml dřív než já. Možná proto si mě přestal všímat.
Moje dcera se rozhodla stát mužem. Zničilo to náš vztah.
Stála jsem na ulici a věděla jediné – musím se změnit. Ne kvůli němu, ale kvůli sobě. Musím znovu najít samu sebe, nebýt jen matkou, manželkou, ale ženou, která se umí smát, která si umí užívat život. Možná už je na záchranu manželství pozdě. Ale na záchranu sebe rozhodně ne.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
