Kdysi byl Pavel mužem mých snů. Vtipný, inteligentní, vždy plný nápadů a nekonečných zajímavých konverzací. Milovala jsem jeho energii, smysl pro humor a to, jak dokázal bavit všechny kolem sebe. Byl z těch lidí, kteří mají pořád co říct – a zpočátku mi to připadalo okouzlující. Myslela jsem si, že nikdy nezažiju nudu.
Jenže jsem se mýlila.
Z jeho mluvení se stala nekonečná smršť slov, která mě dusila. Neexistoval moment ticha, chvíle klidu. Neustále mluvil, komentoval všechno, co viděl, měl milion nápadů, hypotéz a teorií. A co bylo nejhorší? Většina z toho vůbec nedávala smysl.
Jsem v toxickém vztahu a mám strach odejít.
Mluvil, i když už to bylo neúnosné
Všechno začalo nenápadně. Na začátku našeho vztahu to byly jen občasné podivné myšlenky, které jsem přecházela s úsměvem. „Myslíš, že by se dal postavit dům jen z plastových lahví?“ nebo „Možná bychom si měli osvojit medvěda, prý jsou chytří a dají se vycvičit.“
Brala jsem to jako jeho zábavný způsob myšlení.
Ale jak šly roky, jeho mluvení se stupňovalo. Už to nebyly jen roztomilé výstřelky. Začal mi vstávat v noci, aby mi vyprávěl o tom, jak by se daly nejlépe přeprogramovat semafory, aby šetřily energii. U snídaně vedl monolog o tom, jak bychom měli zrušit kuchyň a vařit jen venku na ohni. Každý den přišel s novou teorií nebo šíleným nápadem a mně začalo docházet, že tohle není normální.
Nemohla jsem se soustředit na nic
Můj život se změnil v neustálý hluk. Nemohla jsem si v klidu přečíst knihu, nemohla jsem pracovat z domova, nemohla jsem ani sledovat film. Pavel mluvil pořád. A co bylo horší, nešlo to zastavit. Když jsem mu řekla, že potřebuji chvíli klidu, jen se na mě udiveně podíval a hned pokračoval dál.
Říká, že psa miluji víc než jeho. Možná má pravdu.
Někdy jsem se zavírala v ložnici, jen abych měla pár minut ticha. Ale i to nepomáhalo – často klepal na dveře a zvesela volal: „Martino, právě mě napadlo, že bychom mohli začít vyrábět vlastní olivový olej! Co na to říkáš?“
Začalo mě to ubíjet. Návštěvy u rodiny a přátel se staly noční můrou. Každý se na mě díval se soucitem, když Pavel během rodinného oběda spustil dvacetiminutovou úvahu o tom, proč by lidé měli chodit do práce jen dva dny v týdnu a zbytek času věnovat chovu králíků.
„Martino, s Pavlem není něco v pořádku,“ řekla mi jednou moje sestra po návštěvě. A poprvé jsem si přiznala, že má pravdu.
Nešlo s ním vydržet v jedné místnosti
Jednoho večera jsem se přistihla, že se snažím být doma co nejméně. Po práci jsem se zdržela s kolegyněmi na kávě, jen abych nemusela hned čelit Pavlovým nesmyslům. Doma jsem seděla v kuchyni a koukala na hodiny, odpočítávající minuty do chvíle, kdy Pavel usne a já budu mít konečně chvíli klidu.
Uvědomila jsem si, že takhle žít nechci.
„Pavle, musíš s tím něco udělat. Nemůžu takhle dál,“ řekla jsem mu jednou večer, když zase vedl monolog o tom, jak by lidé měli jíst jen syrovou stravu, aby ušetřili energii za vaření.
Podíval se na mě překvapeně. „Martino, já… já nevěděl, že tě to tak trápí.“
Vzdala jsem se své dcery. Když jsme se po letech setkaly, srdce mi puklo.
Konečně odpovědi: lékař odhalil pravdu
Nakonec jsem ho přemluvila, aby navštívil lékaře. Trvalo to týdny, ale nakonec souhlasil.
Diagnóza byla šokující – bipolární porucha v manické fázi.
Udělali jsme dobře
Lékař nám vysvětlil, že jeho nekontrolovatelné mluvení, neustálé bláznivé nápady a hyperaktivita nejsou jen povahový rys, ale příznaky duševního onemocnění.
Začala léčba. Pavel začal užívat léky a chodit na terapii. Chvílemi to vypadalo, že se jeho stav zlepšuje. Ale já už věděla, že pro mě je pozdě.
Odešla jsem, ale zůstali jsme přáteli
Miluji Pavla, ale už jsem s ním nemohla být. Byl to pro mě příliš velký nápor, příliš vyčerpávající život. Každý den jsem se cítila, jako bych se topila.
Sbalila jsem si věci a odešla.
Když jsem odcházela, Pavel mě objal. „Promiň, Martino. Nikdy jsem nechtěl, aby to skončilo takhle.“
„Já taky ne, Pavle,“ odpověděla jsem se slzami v očích.
Po čase jsme zůstali v kontaktu. Pavel pokračoval v léčbě, našel si přátele s podobnou diagnózou, jezdil do lázní a začal znovu žít. A já? Já jsem konečně mohla dýchat. Bylo to těžké rozhodnutí, ale nakonec jsme se oba shodli, že jsme udělali dobře.
