Nikdy bych si nepomyslela, že mě něco takového potká. Dlouhé měsíce jsem si psala s mužem, kterého jsem považovala za svého osudového partnera. Půl roku jsme si vyměňovali zprávy, sdíleli své myšlenky, smáli se spolu, svěřovali se s tím, co nás trápí. Byla jsem přesvědčená, že jsem konečně našla někoho, kdo mi rozumí. Igor byl inteligentní, vtipný a měl v sobě zvláštní kouzlo, které mě k němu táhlo.
Naše konverzace byly naprosto přirozené, nikdy mi nepřipadalo, že bychom si museli něco nalhávat. Psali jsme si každý den, někdy až do noci. Sdílel se mnou své plány, vzpomínky, dokonce mi popisoval i maličkosti ze svého dne, které by jiného člověka možná ani nezajímaly. Všechno působilo opravdově. Byla jsem si jistá, že tohle je někdo, kdo do mého života patří.
Když mi po šesti měsících napsal, že by mě rád viděl naživo, byla jsem nadšená. Současně jsem ale cítila nervozitu. Zatím jsme si poslali jen pár fotografií a přece jen, realita může být jiná. Přesto jsem se těšila. V hlavě jsem si přehrávala, jak asi naše první setkání proběhne, jaké to bude poprvé slyšet jeho hlas. Chtěla jsem, aby se mi líbil nejen jeho charakter, ale i to, jak vypadá. V den setkání jsem si oblékla svou oblíbenou modrou halenku, upravila si vlasy a vydala se na místo, kde jsme se měli sejít.
Stála jsem před kavárnou a rozhlížela se. Srdce mi bušilo vzrušením. A pak jsem ho spatřila. Nečekala jsem, že by vypadal přesně jako na fotkách, ale šokovalo mě, jak moc se lišil. Byl starší, silnější, nižší, než jsem si představovala. Okamžitě jsem poznala, že fotografie, které mi posílal, musely být minimálně deset let staré. Na okamžik jsem zaváhala, jestli nemám odejít, ale pak se naše pohledy setkaly. „Igore?“ zeptala jsem se nejistě. Přikývl a pousmál se. „Ano, já vím… ty fotky jsou trochu starší. Omlouvám se, jestli jsem tě zklamal.“
Snažila jsem se nehodnotit ho jen podle vzhledu. Sedli jsme si ke stolu a začali si povídat. Jakmile začal mluvit, znovu jsem poznala toho muže, s nímž jsem si tak dlouho psala. Jeho charisma, smysl pro humor, upřímnost – všechno bylo přesně takové jako v našich zprávách. Přesto mi nešlo z hlavy, proč mi neřekl pravdu hned na začátku. Snažila jsem se překonat svůj první dojem a soustředit se na to, co jsme mezi sebou vybudovali. Možná vzhled není všechno. Možná stojí za to mu dát šanci.
Jenže pak přišla další rána. Když se večer chýlil ke konci, Igor se náhle zarazil. Jeho výraz zvážněl. „Chtěl bych ti něco říct. Fotky nebyly jediná věc, ve které jsem nebyl úplně upřímný,“ pronesl. V tu chvíli mi zatrnulo. „Co tím myslíš?“ zeptala jsem se opatrně. Igor se zhluboka nadechl. „Jmenuji se Marek. Igor byl můj bratr, který zemřel před dvěma lety. Používal jsem jeho profil a fotky, protože jsem se bál, že jako Marek už nikdy nenajdu lásku.“
Důvěra a upřímnost
Zůstala jsem na něj zírat v naprostém šoku. Ten člověk, s nímž jsem si celé měsíce psala, nebyl tím, za koho se vydával. Sdílela jsem s ním své nejniternější myšlenky, svěřila mu tajemství, a on celou dobu žil v cizí identitě. Cítila jsem obrovské zklamání, ale zároveň mi ho bylo líto. „Myslím, že bych měla jít,“ řekla jsem nakonec tiše a zvedla se. Než jsem odešla, ještě jsem na něj pohlédla. V jeho očích byla lítost, možná i strach, že právě ztratil něco, co si neuvědomoval, že má.
Když jsem kráčela domů, hlavou se mi honilo tisíc myšlenek. Bylo to varování, že důvěra není samozřejmost. Láska není jen o slovech na obrazovce nebo pár fotkách. Je o upřímnosti, otevřenosti a respektu. Možná, že Marek nakonec najde někoho, kdo mu odpustí, ale já jsem věděla, že to nebudu já.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
