Vždycky jsem si myslela, že jsem dobrá babička. Vnoučata pro mě byla radostí a naplňovala mi dny smíchem a radostí. Petr a Anna byli moje sluníčka, která mi dělala společnost, pomáhala mi s drobnostmi a ráda ke mně chodila na návštěvu. Důvěřovala jsem jim a byla jsem pyšná na to, jaké vychované děti z nich rostou. Ale pak přišel okamžik, který mi obrátil svět vzhůru nohama.
Nejdřív jsem si myslela, že jsem jen zapomnětlivá. Nemohla jsem najít peněženku, pak mi zmizely nějaké drobné, jindy mi zase chyběla částka, kterou jsem měla odloženou na nákup. Přemýšlela jsem, jestli jsem peníze náhodou nezaložila jinam. Ale když se to stalo podruhé a potřetí, začalo mě hryzat podezření. Moje první myšlenka byla, že si to nějak špatně pamatuji. Jenže pak se objevila pochybnost – co když ne?
Nechtěla jsem hned obviňovat. Byla jsem si jistá, že pokud to jsou opravdu oni, musí k tomu mít důvod. A tak jsem nastražila past. Schovala jsem peníze na místa, o kterých věděli jen Petr a Anna. A pak zmizely.
Srdce mi pukalo, když jsem je postavila před sebe. „Proč mi to děláte?“ zeptala jsem se tiše, i když ve mně vřela bolest. Čekala jsem výmluvy, ale místo toho přišlo přiznání. Oba se rozplakali. Prý si chtěli koupit věci, které si nemohli dovolit. Prý je kamarádi měli a oni nechtěli být pozadu. Prý nechtěli ublížit. Jenže to se už stalo.
Už nečekám, že moje děti přijedou. Našla jsem vlastní Vánoce.
Nebylo to o penězích. Bylo to o důvěře. O tom, že zradili někoho, kdo je bezvýhradně miloval. Nebyla jsem na ně rozzlobená, ale věděla jsem, že potřebují lekci. Tvrdou, ale spravedlivou.
„Budete pracovat,“ řekla jsem pevně. „Celý rok. Bez prázdnin. Budete mi pomáhat na zahradě, v domě, kdekoliv bude potřeba. A vašim rodičům o tom neřeknu. Sami jim vysvětlíte, že mi chcete pomáhat, protože mě máte rádi.“
Petr vytřeštil oči. „Celý rok, babi? Bez prázdnin?“ Anna vedle něj mlčela, jen si otírala slzy. Přikývla jsem. „Ano. Když chcete peníze, musíte si je zasloužit. Uvidíte, co to znamená opravdu pracovat.“
A tak začal jejich pracovní rok. Nešetřila jsem je. Vyklízeli půdu, sekali trávu, pleli záhonky. Na podzim hrabali listí, v zimě odhazovali sníh. Prali prádlo, žehlili, pomáhali mi s nákupy, myli okna. O prázdninách tu byli každý den, během školního roku vždycky, když měli čas. Zpočátku se tvářili nešťastně. Petr si občas povzdechl, Anna se občas zatvářila ublíženě. Ale časem se něco změnilo.
Postupně začali chápat, co znamená tvrdá práce. Přestali remcat a začali pracovat poctivě. Viděla jsem, jak se z nich pomalu stávají jiní lidé. Učili se zodpovědnosti, hodnotě peněz, úctě k tomu, co mají. A především pochopili, jak moc mě jejich zrada bolela.
Po smrti manžela jsem zůstala sama a nevím, jak dál
Nikdy jsem si nemyslela, že budu matkou v téměř 50. Teď se na to těším
Je nám to líto
Když rok skončil, seděli jsme na verandě a dívali se na zahradu, kterou pomáhali udržovat. Petr se na mě podíval a jeho hlas zněl jinak než dřív. „Babi, je nám to líto. Naučili jsme se hodně. A už bychom to nikdy neudělali.“
Usmála jsem se a cítila jsem, jak se mi z očí derou slzy – tentokrát ne kvůli smutku, ale kvůli úlevě. „Jsem na vás hrdá,“ řekla jsem. „Naučili jste se důležitou lekci. A já jsem se naučila, že i špatná věc může vést k něčemu dobrému.“
Nikdy jsem jim už nic nevyčítala. A vím, že už by si nikdy nic nevzali. Ta zkušenost je změnila a ukázala jim cestu. A já jen doufám, že si to, co se naučili, ponesou s sebou dál – nejen kvůli mně, ale hlavně kvůli sobě.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
