Každé manželství má své výzvy, ale některé jsou nečekanější než jiné. Nikdy by mě nenapadlo, že největší zkouška našeho vztahu přijde v podobě psí jógy. Když se můj manžel Karel rozhodl, že si najde nový koníček, čekala jsem něco obyčejného. Možná začne běhat, koupí si rybářský prut nebo se přihlásí na golf. Ale to, s čím přišel, předčilo všechna moje očekávání.
Jednoho dne se vrátil domů s rozzářenýma očima a tajemným výrazem. „Objevil jsem něco úžasného,“ prohlásil nadšeně. „Jógu pro psy! Už si to představuj, náš Max bude nejrelaxovanější pes v okolí!“ Nejdřív jsem si myslela, že si dělá legraci. Bohužel nedělal.
Začalo to nenápadně. Karel si koupil knihu o psí józe, pak si začal pouštět videa a nakonec přiměl našeho labradora Maxe, aby s ním zkoušel různé pozice. Max se tvářil zmateně, ale trpělivě snášel všechny Karlovy pokusy o „pes tváří dolů“ a „pozici lotosu“. „Vidíš, jak ho to baví?“ radoval se Karel. Pravda byla, že Max vypadal spíš unaveně než nadšeně, ale nechala jsem to být. Každý má přece právo na svůj koníček.
Třetí dítě jsme chtěli, ale ne teď. Co teď mám dělat?
Jenže pak se to zvrtlo.
Jednoho dne Karel oznámil, že otevře naše dveře i pro psy z okolí. „Spousta lidí chce, aby jejich mazlíčci byli v psychické pohodě!“ tvrdil nadšeně. A tak se náš dům proměnil v psí jógové studio. Každý večer se u nás scházeli sousedé se svými psy, kteří pobíhali po obýváku, štěkali a rozvalovali se po podložkách. Vůně mokré srsti se stala součástí našeho domova, což mi příliš nevyhovovalo. Zatímco jsem se snažila relaxovat po náročném dni v práci, musela jsem poslouchat Karlovy povely typu: „Uvolněte se, dýchejte… a vy, Rexo, přestaňte žvýkat tu podložku!“
Nejdřív jsem se smála, ale postupně mi to začalo vadit. Domov se změnil v psí centrum a já se cítila jako vetřelec ve vlastním bytě. Když jsem si jednoho večera sedla na gauč a zjistila, že je plný psích chlupů a voní jako pelíšek, měla jsem dost.
„Karel, tohle musí skončit,“ řekla jsem rozhodně. „Nemůžu se soustředit, nemůžu relaxovat, náš obývák vypadá jako psí školka!“ Očekávala jsem, že pochopí, ale místo toho se na mě podíval s výrazem osvíceného jogína. „Ale miláčku, psi jsou šťastní. Lidé jsou šťastní. To je skvělé!“
„Já nejsem šťastná,“ odpověděla jsem klidně, ale pevně.
Nastalo ticho. Pak Karel zvedl obočí. „Co kdybychom rozšířili nabídku i na kočky?“
Zůstala jsem na něj chvíli zírat, a pak jsem se rozesmála. „Ty ses zbláznil!“ smála jsem se mezi slzami. On se ke mně přidal a nakonec jsme se smáli oba. Bylo to poprvé za dlouhou dobu, kdy jsme spolu strávili večer jen my dva – bez štěkotu, bez podložek, bez meditací pro psy.
Stála jsem na hraně nevěry. Pak jsem pochopila, co mám doma
Jógové studio
Nakonec jsme našli kompromis. Dohodli jsme se, že přestavíme starou garáž, která sloužila jako skladiště harampádí, a proměníme ji v jógové studio pro psy. Karel dostal svůj prostor, kde mohl učit psy „harmonii“, a já jsem dostala zpět svůj obývák.
Kupodivu se z Karlova bláznivého nápadu stalo něco víc. Jeho kurzy se rozjely a brzy měl tolik zájemců, že si musel vést rezervace. Světe, div se, z koníčku se stalo malé podnikání.
Zjistila jsem, že můj partner má jinou. Přesto se bojím ho opustit
A co Max? Ten se stal nejrelaxovanějším psem ve čtvrti. Jen jeho pozice „pes tváří dolů“ pořád vypadala spíš jako pozvánka k odpolednímu šlofíku.
Život s Karlem prostě nikdy nebyl nudný. A i když jeho nový koníček naší harmonii trochu zamával, naučil mě důležitou lekci – někdy je nejlepší se jen zasmát a nechat věci plynout jejich tempem.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
