Poslední tři roky byly snad nejhorší v mém životě. Prožila jsem zradu, jakou bych nikdy nečekala – a to ve vlastní rodině. Byla to pomalá, plíživá změna, která začala docela nenápadně. A pak jednoho dne přišla rána, po které se už nic nedalo vzít zpět.
Všechno začalo tím, že se náš syn podruhé oženil. Jeho první manželství nevyšlo, ale tehdy jsme si s manželem říkali, že byli ještě moc mladí. Jeho bývalou ženu Lenku jsme měli rádi, dokonce nás i po rozvodu občas navštěvovala, už vdaná, s novou rodinou. Byla pořád ta hodná, milá holka, kterou jsme znali. Ale pak přišla Iveta.
Od začátku mi na ní něco nesedělo. Byla příliš dokonalá, příliš sladká, příliš přesvědčivá. Můj manžel ji ale zbožňoval a syn byl do ní blázen. Když jsme spolu seděli jednoho večera u večeře, manžel přišel s návrhem: „Nemyslíš, že by bylo lepší, kdyby dům patřil Tomášovi? Jako bezpečnostní opatření.“ Zarazila jsem se. Bylo to nečekané. Ale pak jsem si řekla: Je to náš syn. Proč bychom mu nedůvěřovali?
A tak jsme dům přepsali. Myslela jsem, že to znamená jen formální změnu. Ale všechno se změnilo rychleji, než jsem čekala. Najednou měla Iveta plány. Mluvila o rekonstrukci, o bazénu na zahradě, o nové fasádě. Vadilo jí, co pěstujeme, co máme v domě, jak trávíme čas. „Tomáši, proč mají tvoji rodiče tak starý nábytek? Měli by se přizpůsobit.“ Znělo to nevinně. Jenže čím dál víc jsem cítila, že nás pomalu vytlačuje.
„Tomáši, co se to děje?“ ptala jsem se syna, když jsme byli sami v kuchyni. „Proč Iveta takhle mluví?“ Jeho odpověď mě znepokojila. „Mami, ona má jen jiný pohled na věci. Chce, abychom to tu měli hezčí.“
A pak to přišlo. Ten den nikdy nezapomenu. Stála přede mnou, ruce založené na prsou, výraz chladný jako led. „Musíte odejít, Miroslavo. Tohle je teď náš dům. Vyjednala jsem vám domov důchodců.“
Srdce mi bušilo tak silně, že jsem se musela posadit. Nedokázala jsem uvěřit, že to slyším. Vyjednala. Jako bychom byli jen přítěží, problém, který je třeba odstranit. Podívala jsem se na syna. Mlčel. Stál tam, skloněný, bez odvahy se na mě podívat. A tehdy mi došlo, že nás skutečně zradil.
Můj muž to neunesl. Celý život dřel, aby nám zajistil domov. A teď nás z něj vyháněli. Zlomilo ho to. Dostalo ho to až do nemocnice. Infarkt. Naštěstí jsme přijeli včas, přežil. Ale já věděla, že tohle byla jen první bitva. A já se rozhodla bojovat.
Nebyla jsem připravená se vzdát. Hledala jsem právní pomoc, sháněla důkazy, cokoliv, co by nám mohlo pomoci získat zpět to, co nám patřilo. A pak jsem se dozvěděla něco, co mi dodalo novou sílu. Iveta měla milence. A můj syn? Byl jen nástroj, kterým se snažila získat majetek.
„Tomáši, prosím tě, prober se,“ řekla jsem mu. „Ona tě jen využívá.“ Nevěřil mi. Nechtěl. A tak jsem mu ukázala důkazy. Ten moment nikdy nezapomenu. V jeho očích byla bolest, zmatek… a pak poznání.
Srdíčko to nevydrželo
Trvalo to dva roky. Dlouhé, únavné roky soudů a hádek. Ale Tomáš se postavil Ivetě. Uvědomil si, co všechno ztratil, a pomohl nám bojovat. Nakonec jsme náš domov získali zpět. Jenže některé rány už nešly zacelit.
Rok poté, co Iveta zmizela z našich životů stejně rychle, jako do nich přišla, se stalo to, čeho jsem se bála. Můj muž dostal druhý infarkt. Tentokrát už ho lékaři nezachránili.
Dnes sedím v našem domě, ve stejném obýváku, kde se to všechno začalo. Dívám se na fotografie, které tu visí už roky. Jsem zpátky doma. Ale on tu se mnou už není. Tohle vítězství přišlo příliš pozdě.
Nevím, jestli jsem měla udělat něco jinak. Nevím, jestli bychom tomu mohli zabránit. Ale vím jedno – důvěra je vzácná. A když ji někomu dáte, musíte si být jistí, že si ji zaslouží. Já jsem věřila svému synovi. A ta víra nás skoro zničila.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
