Práce v reklamní agentuře je náročná. Silná konkurence, neustálý boj o uznání, nekonečné přesčasy a očekávání, že člověk bude vždy stoprocentně výkonný. Naučila jsem se v tom pohybovat, věděla jsem, co očekávat. Ale na to, co se mělo stát, mě nepřipravil nikdo.
Všechno začalo nenápadně. Moje kolegyně Iveta byla vždycky ambiciózní. Možná až příliš. Uměla si kolem sebe vytvořit tu správnou auru, vlichotit se, říkat přesně to, co lidé chtěli slyšet. Ze začátku jsem to považovala jen za její taktiku, jak se dostat výš. Ale pak jsem začala vnímat něco víc.
Šéf jí věnoval příliš pozornosti. Smál se jejím vtipům, obědval s ní, zatímco ostatní zaměstnance sotva pozdravil. Na poradách ji chválil i za věci, které objektivně nebyly nijak výjimečné. A pak přišel firemní večírek, kde jsem je zahlédla spolu – odcházeli do odlehlé místnosti, nenápadně, ale přece jen podezřele.
Přesvědčila jsem se o všem o pár týdnů později. Stála jsem na parkovišti a zahlédla je v autě. Bylo mi jasné, že tohle už není jen pracovní vztah. Nejdřív jsem si říkala, že je to jejich soukromá věc. Ať si každý dělá, co chce. Jenže pak se ukázalo, že to nebylo jen o citech.
Přátelství? Ne. Byla to láska, kterou jsem přehlédla.
Jednoho dne přišlo oznámení o odměnách. Iveta dostala obrovský bonus. Já nic. Ostatní kolegové také nic. Bylo to jasné. Ten vztah jí dával výhody. A to mě naštvalo. Nebylo to fér. My ostatní jsme pracovali stejně tvrdě, možná i víc. A přesto byla odměněna jen ona.
Nějakou dobu jsem se přemáhala, ale nakonec jsem si řekla, že takhle to nenechám. Zjistila jsem si číslo na šéfovu manželku. Neměla jsem s ní žádný osobní vztah, nikdy jsme se neviděly. Ale věděla jsem, že má právo znát pravdu.
„Mám pro vás důležité informace,“ řekla jsem jí do telefonu. Chvíli bylo ticho. Pak jen stručné: „Poslouchám.“ Bylo těžké to vyslovit, ale musela jsem. Sdělila jsem jí všechno, co jsem viděla. Nešlo mi o pomstu, jen jsem cítila, že by to měla vědět. „Děkuji, že jste mi to řekla,“ odpověděla klidným hlasem. Neptala se na podrobnosti. Prostě jen poděkovala a zavěsila.
Kamarádství, které jsem považovala za čisté, se změnilo v nedorozumění.
A pak začalo peklo.
Následující týden byl v práci napjatý. Šéf byl na nucené dovolené, Iveta se tvářila, jako by se nic nedělo. Ale něco se dělo. Celá firma šeptala, spekulovalo se, co bude dál. A pak se vrátil.
Najednou byla svolána mimořádná porada. Když jsem vešla do zasedací místnosti, uviděla jsem tam nečekaného hosta – šéfovu manželku. Přistoupila ke mně a tiše řekla: „Zino, děkuji, že jste to řekla. Díky vám se mohu rozhodnout, co dál.“
A pak to přišlo. Šéf oznámil svůj odchod z firmy. Jeho hlas byl klidný, ale v očích měl únavu. Iveta jen seděla, bledá a beze slova. Když porada skončila, jednoduše odešla. A já si myslela, že tím to končí.
Ale Iveta se nevzdala.
Vždycky jsem chtěla, aby děti měly babičku. Jenže ta o ně nestojí
O několik týdnů později jsem se dozvěděla, že o mně začala šířit fámy. Prý mám poměr s novým šéfem. Smála jsem se tomu. Jenže brzy mi došlo, že to není vtip. Kolegové si začali šeptat, někteří se na mě dívali jinak. Jedna dobrá kolegyně mi nakonec řekla pravdu. „Zino, Iveta o tobě říká, že jsi se s novým šéfem vyspala, aby sis udržela místo.“
Než jsem stihla cokoli udělat, věci se vymkly kontrole.
Jednoho večera někdo zapálil moje auto přímo před mým domem. Stála jsem na chodníku, dívala se na plameny a nemohla uvěřit, že se to děje. Policie to vyšetřovala jako úmyslný čin. Nebylo pochyb o tom, že to byl útok. A podezřelá číslo jedna? Iveta.
Trestní stíhání
Jenže důkazy chyběly.
Měla jsem strach. Přemýšlela jsem, jestli mám v práci skončit, začít znovu někde jinde. Ale pak se to stalo.
Jednoho dne se Iveta objevila v mé kanceláři. Oči zarudlé, ruce se jí třásly. „Zino, promiň. Ztratila jsem hlavu,“ řekla tiše. „Byla jsem to já. Zapálila jsem tvé auto.“
Nevěřila jsem vlastním uším. Cítila jsem šok, ale zároveň úlevu. Po měsících strachu se mi dostalo odpovědi.
Iveta byla okamžitě propuštěna a brzy čelila trestnímu stíhání.
Já zůstala ve firmě. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho všeho vzpamatovala. Ale nakonec jsem pochopila, že pravda a férovost se nakonec vyplatí. Že závist a pomstychtivost mohou zničit kariéru i životy. Ale že když člověk stojí pevně za tím, co je správné, nakonec se dočká spravedlnosti.
A i v těch nejtemnějších chvílích se vždycky najde světlo.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
