Strach o děti mi ničil život. Pochopila jsem, že je to o mně.

Říká se, že život je jako výlet na houpacím koni – jednou jste nahoře, podruhé dole. Jenže já už dlouho necítím jemné houpání. Můj život připomíná bouři, která nenechává nic stát na svém místě. A tím nejničivějším větrem je úzkost, která mi svírá srdce.

zdroj: istock.com

Vždy jsem byla člověk, který má vše pod kontrolou. Tak mě vychovali. Plakat? To bylo slabé. Ukázat emoce? To se nehodilo. Moje matka byla pevná, přísná žena. Věřila, že pevná ruka a disciplína jsou klíčem ke spokojenému životu. A já si to nesla dál. Vložila jsem své srdce do budování rodiny. S manželem máme dvě děti – syna a dceru. Jsou už dospělí, studují na vysokých školách, mají vlastní životy. A přesto… Přesto mě svírá strach, který nedokážu ovládnout.

Děti jsou samostatné, šikovné, mají před sebou celý život. A já? Měla bych být šťastná. Ale místo toho mě trápí neklid. Představy nejhorších scénářů mě pronásledují jako stíny. Autonehody, zklamání, selhání, osamělost… Jako by se moje mysl neustále připravovala na katastrofu, která ještě nenastala. Čím víc se snažím ten strach zahnat, tím silnější se stává. A co je nejhorší – začal se vkrádat i mezi mě a mé děti.

Moje obavy jim už začínají lézt krkem. „Mami, proč mi pořád voláš? Vždyť jsem v pořádku!“ říká mi syn podrážděně. Dcera je ještě přímější: „Mami, já nemůžu dýchat, když mě pořád kontroluješ!“ A mě to bolí. Bolí mě, že místo lásky a podpory jim dávám úzkost a tlak. Vidím, jak se naše vztahy napínají a jak se mi pomalu vzdalují.

Rozešla jsem se s láskou svého života, protože jsem se bála přiznat pravdu

zdroj: istock.com

Jednoho večera jsem to už nevydržela a svěřila se svému manželovi. Bylo to těžké. Celý život jsem si hrála na silnou. Ukázat slabost bylo něco, co jsem se naučila skrývat. Ale tentokrát to nešlo. Řekla jsem mu všechno – jak mě svírá úzkost, jak se bojím o děti, i jak mě ničí pocit, že jim ubližuji svou kontrolou. Čekala jsem cokoliv – nepochopení, odmítnutí. Ale místo toho mi položil ruku na rameno a řekl: „Jsou v pořádku. A ty budeš taky. Ale musíš si nechat pomoct.“

Ta slova ve mně něco zlomila. Najednou jsem věděla, že už to nezvládnu sama. A tak jsem udělala ten krok, který jsem tolik odkládala – zavolala jsem psychologovi. Pamatuji si ten první den v jeho kanceláři. Bylo tam ticho, které mě zneklidňovalo, a pohled, který mě nepřesvědčoval, ale přijímal. „Povězte mi, co vás trápí,“ řekl klidným hlasem. A já… já začala mluvit.

Každý muž v mém životě mě opustil. Je to smůla, nebo dělám něco špatně?

Poprvé jsem ze sebe dostala všechno – svůj strach o děti, svou bolest z odcizení i svůj pocit, že jsem jako matka selhala. Plakala jsem. Tak, jak jsem to neuměla celé roky. A když jsem skončila, psycholog mi řekl větu, která mi otevřela oči: „Vaše úzkost není o dětech. Je o vás. O tom, co jste se naučila o světě a o sobě. Pojďme se podívat, kde to začalo.“

A tak jsme se vydali do minulosti. A já tam našla něco, co jsem nečekala – samu sebe jako dítě. Dítě, které nikdy nesmělo plakat. Dítě, které se muselo bát, aby se něco nepokazilo. Dítě, které se naučilo, že svět je nebezpečný a že jediný způsob, jak přežít, je mít všechno pod kontrolou. Najednou mi to začalo dávat smysl. Ta úzkost, kterou teď cítím, není jen o mých dětech. Je to strach, který si nesu z dětství. A je to kruh, který jsem nevědomky začala předávat dál.

Psycholog mi vysvětlil, že úzkost často putuje z generace na generaci. Že to, co mi předala moje matka, mohla dostat i ona od své matky. A že ten kruh je možné přerušit. Pokud se naučím rozumět svým pocitům a dát jim prostor. Terapie nebyla snadná. Otevírala jsem staré rány a učila se cítit věci, které jsem léta potlačovala. Ale s každým sezením jsem cítila, že se něco mění.

zdroj: istock.com

Stále miluji svého ex. Kvůli němu zvažuji odchod od dětí

Vím, jak na to

Začala jsem mluvit jinak i se svými dětmi. Méně kontrolovala, více naslouchala. Řekla jsem jim, proč jsem se tak chovala, a přiznala jsem, že mě to samotnou trápilo. A ony… Ony mě přijaly. Pomalu, s opatrností, ale přijaly. A naše rozhovory se změnily. Už to nebyly hádky, ale sdílení. Už to nebyla kontrola, ale zájem.

Nevím, jestli se někdy zbavím svého strachu úplně. Možná ne. Možná už ke mně patří. Ale teď vím, že mu nemusím dovolit řídit můj život. Teď vím, jak s ním pracovat. A hlavně vím, že být silná neznamená neplakat. Znamená to nebát se požádat o pomoc.

Pokud někdy cítíte, že se pod vámi láme půda, vězte, že hledat pomoc není slabost. Není to selhání. Je to odvaha. A někdy stačí jediný telefonát, abyste našli cestu zpět k sobě.

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.