Když moje dcera přivedla domů svého přítele, cítila jsem, jak mi tuhne krev v žilách. Vstoupil do našeho obývacího pokoje – potetovaný od krku až po zápěstí, s rozcuchanými vlasy a stylem, který mi připadal… no, mírně řečeno, jako z jiného světa. „Mami, tohle je Marek,“ řekla dcera s nadějí v hlase. Cítila jsem, jak se na mě upřeně dívá, čekajíc na mou reakci.
„Mami, prosím, dej mu šanci,“ šeptla mi později v kuchyni, když jsem nervózně utírala pult a snažila se nesledovat Marka, jak si povídá s mým manželem. Byla v jejím hlase prosba, kterou jsem znala – prosba, abych viděla to, co vidí ona. Jenže já viděla jen jeho tetování, jeho rozvedený status, jeho práci DJ… Znělo mi to všechno jako recept na problémy. „Tenhle člověk mi pro naši dceru zodpovědně nevypadá,“ říkala jsem si.
Náš vztah s Markem byl zpočátku chladný. Snažila jsem se být zdvořilá, ale nemohla jsem se zbavit svých předsudků. Při každé jeho návštěvě jsem ho pozorovala a čekala, kdy se ukáže, že jsem měla pravdu. Byl vždycky milý, slušný a snažil se zapojit do rozhovoru, ale já si kolem sebe držela ochranný štít. Vlastně jsem si spíš přála, aby to celé byla jen nějaká Janina chvilková nerozvážnost.
A pak přišel ten večer, který všechno změnil. Bylo léto, dcera byla zrovna na služební cestě a já byla doma s manželem. Seděli jsme u televize, když se najednou skácel na zem. S hrůzou jsem viděla, jak se chytá za hrudník a těžce dýchá. Ruce se mi třásly, když jsem volala záchranku. Srdce mi bušilo, cítila jsem bezmoc a paniku. A pak se najednou otevřely dveře – byl to Marek.
Boj o dítě, které jsem vychovala. Matka mě chce vymazat
„Pomozte mi, prosím!“ vykřikla jsem zoufale, sotva ho uviděla. Nepotřeboval vysvětlení. V mžiku byl u manžela. Nahmatal mu puls, zkontroloval dýchání a převzal telefon, aby operátorovi upřesnil naši polohu. Jeho hlas byl pevný, klidný a rozhodný, úplně jiný než ten uvolněný tón, kterým s námi obvykle mluvil. Jednal rychle a přesně. Vůbec neváhal. Když dorazila záchranka, podal jim všechny potřebné informace a pomohl jim s manželem až k vozu.
Pak se obrátil ke mně: „Nebojte se, je v dobrých rukách. Zůstanu tu s vámi, dokud to nebude nutné.“ Jeho hlas byl klidný, ale v očích jsem viděla starost. Neodešel. Seděl vedle mě, držel mě za ruku a mluvil se mnou, zatímco já se snažila zadržet slzy. Byla v tom podpora, která říkala: Nejste na to sama.
Čas se vlekl, ale nakonec zazvonil telefon. Z nemocnice volali, že manžel je stabilizovaný a mimo ohrožení života. Konečně jsem mohla vydechnout. Otočila jsem se k Markovi a poprvé jsem ho viděla jinýma očima. Už to nebyl ten „potetovaný DJ“, kterého jsem nechtěla přijmout. Byl to muž, který tu byl, když jsem ho nejvíc potřebovala.
Když se dcera vrátila domů, byla plná obav. „Mami, co se stalo? Jak je tátovi?“ vyhrkla, jen co vstoupila. Podívala jsem se na ni a poprvé jsem se usmála jinak. „Je v pořádku. Díky Markovi,“ odpověděla jsem a v mém hlase byla upřímná vděčnost. Janin obličej se rozzářil a v očích měla něco, co jsem do té chvíle nechápala. „Věděla jsem, že v něm je něco víc, než se zdá,“ řekla tiše. A já jí musela dát za pravdu.
Střídala jsem muže, ale žádný nebyl dobrý. Je chyba ve mně?
Bez předsudků
Od toho dne jsem začala na Marka pohlížet jinýma očima. Přestala jsem vidět tetování a začala jsem vidět jeho srdce. Nebyl to „jen DJ“, „jen rozvedený muž“ nebo „ten s tím účesem“. Byl to někdo, kdo ukázal, jak se chová pravý muž, když jde o to nejdůležitější – o lidi, které miluje.
Jeho bývalky se spojily proti mně – a používají k tomu děti
Když se manžel vrátil domů z nemocnice, vzal mě za ruku a řekl mi: „Ten kluk má srdce na pravém místě.“ A já jen tiše přikývla. Už jsem to věděla dávno. Tenhle příběh mi připomněl, jak snadné je soudit podle vzhledu. Jak lehké je nevidět člověka pod tetováním, pod nálepkami a představami, které si o něm vytvoříme. A hlavně – jak moc se můžeme mýlit, když si myslíme, že víme, kdo je pro naše blízké ten pravý.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
