Tchyně je pro mě velkým zklamáním. Když jsem si představovala budoucnost s rodinou, doufala jsem, že naše děti budou mít v životě milující babičku. Prarodiče pro mě vždycky znamenali hodně – já sama si z dětství pamatuji, jak silné pouto jsem měla se svými babičkami. Byly pro mě vzorem, zdrojem lásky a moudrosti. Přála jsem si, aby něco podobného zažily i moje děti. Jenže manželova matka o to nestojí.
S manželem jsme spolu osm let a máme dvě děti, šestiletou dceru a tříletého syna. Naše manželství je šťastné, jsme si oporou, milujeme naše děti a žijeme život, jaký jsme si vysnili. Bydlíme ve stejném městě jako tchyně, jen pár ulic od sebe. Když se narodily děti, považovala jsem to za velkou výhodu. Moji rodiče totiž bydlí daleko a i když se snažíme vídat pravidelně, podaří se to maximálně jednou za dva měsíce. Přesto mají naše děti své druhé prarodiče rády, vždy se na ně těší a udržujeme spolu krásný vztah, i na dálku.
Jenže s tchyní je to úplně jiný příběh. Přitom zpočátku, když jsme ještě děti neměli, jsme spolu vycházely dobře. Neříkám, že jsme byly nejlepší kamarádky, ale vztah byl bezproblémový. Proto jsem byla přesvědčená, že až se jí narodí vnoučata, bude je milovat. Sama jsem jí nabízela společné procházky s kočárkem, zvala ji k nám na návštěvy, chtěla, aby byla součástí života našich dětí. Jenže ona vždycky odmítla. Měla své výmluvy – musela k doktorovi, měla schůzku s kamarádkou, potřebovala uklidit. Nikdy neprojevila zájem, ať už šlo o návštěvu, nebo třeba jen krátké setkání na hřišti. A o hlídání jsem si už vůbec netroufla požádat, to by bylo zbytečné.
Miluji ho, ale když jsou s námi jeho děti, připadám si jako cizí
Překvapilo mě to a zklamalo. Čekala jsem, že se jí třeba jen děti bojí, protože je málo vidí. Ale časem jsem pochopila, že problém je jinde – prostě o ně nestojí. Manžel s ní o tom několikrát mluvil. Ptal se jí přímo, proč se nechce vídat s vnoučaty, jestli se třeba něčeho bojí nebo jestli jí něco vadí. Ona ale všechno popřela. Řekla, že to není pravda, že děti má ráda. Jenže realita byla jiná.
To, co mě nejvíc bolí, je její postoj k jiným dětem – dětem své dcery. Moje švagrová nemůže mít děti, ale vzala si muže, který má dvě z předchozího vztahu. A tchyně je miluje jako vlastní. Pořád je hlídá, nosí jim dárky, tráví s nimi víkendy. Nám zavolá jen tehdy, když něco potřebuje – opravit, přivézt, zařídit. Manžel, ač to v něm vře, vždycky pomůže. Dělá to pro ni, protože je to jeho matka. Jenže když přijde na vnoučata, zájem nikde.
Nedávno mě to zasáhlo přímo do srdce. Manžel jí šel opravit prasklé potrubí a já se tam za ním zastavila s dětmi. Na stole byla miska krásných jahod. Naše děti si chtěly jednu vzít, ale tchyně je zarazila. Řekla, že to je pro „druhá vnoučata“ a že ať jim to neberou. Viděla jsem, jak se dcerka zarazila, sklopila oči a odstoupila od stolu. Syn, ještě malý, se zmateně podíval na mě. Uvnitř mě v tu chvíli sevřel takový vztek a smutek, že jsem nevěděla, co říct. Manžel se naštval a opravu sice dodělal, ale tchyni řekl, ať si příště řekne sestře, pokud bude něco potřebovat.
Rozešla jsem se s láskou svého života, protože jsem se bála přiznat pravdu
Využívá nás jen na práci, svůj čas má pro druhá vnoučata
Nejde mi do hlavy, proč to tak je. Naše děti nejsou žádní raubíři. Jsou hodné, vychované a přesto je babička od sebe odstrkuje. Nechápu, proč tolik lásky věnuje dětem, které ani nejsou její pokrevní rodina, a vlastní vnoučata ignoruje.
Každý muž v mém životě mě opustil. Je to smůla, nebo dělám něco špatně?
Manžel je z toho smutný, ale nechce se s matkou úplně rozhádat. Říká, že ji prostě takovou musíme brát. Jenže já to vnímám jinak – nejde jen o nás dva, jde o naše děti. Ony si začínají všímat, že babička se k nim chová jinak než k těm druhým. A já nevím, jak jim to vysvětlit.
Babička by měla být někdo, kdo děti miluje bez podmínek. Někdo, kdo je rozmazluje a chrání. Jenže naše děti místo toho zažívají odmítání. A to je to, co mě trápí nejvíc.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
