S jedním kamarádem se znám už od základní školy. Začalo to nevinně – společné hodiny tělocviku, sportovní kroužek, první výlety s partou spolužáků. Už tehdy jsme si skvěle rozuměli. Nebylo v tom nic víc než kamarádství, ale právě to jsem na našem vztahu vždycky oceňovala. Zatímco ostatní spekulovali, jestli mezi námi něco je, my jsme se tomu jen smáli. On byl můj parťák, člověk, kterému jsem mohla říct cokoli.
Tohle přátelství nám vydrželo i v dospělosti, kdy už jsme oba měli své rodiny. Já jsem vdaná, on ženatý, oba máme dvě děti, které si spolu skvěle rozumí. Byli jsme prostě jako rozšířená rodina. Často jsme společně vyráželi na výlety – někdy i bez našich partnerů, když zrovna měli pracovní povinnosti. Naše protějšky nám důvěřovaly, znali nás a věděli, jak pevné a čisté naše přátelství je. Vždyť jsme spolu vyrostli. Právě tohle jsem považovala za důkaz, že mezi mužem a ženou může existovat opravdové přátelství.
Vzpomínám si, jak jsme jednou, před pár lety, na společném výletu seděli u táboráku, děti si hrály opodál a my si povídali o životě. On mi tehdy řekl: „Víš, jsem rád, že máme takové kamarádství. Kolik lidí něco takového má?“ Souhlasila jsem. I já si ho vážila. Proto mě to, co se stalo naposledy, zasáhlo víc, než bych si kdy myslela.
Bylo to během víkendu na naší chatě. Byli jsme tam jen my dva s dětmi, protože jeho manželka měla noční směnu a můj muž musel nečekaně do práce. Večer, když děti usnuly, jsme si otevřeli láhev vína a povídali si, jako tolikrát předtím. Jenže tentokrát bylo něco jinak. Viděla jsem, že je nějaký zamyšlený. A pak to přišlo.
Partner mě podvedl. Tak jsem si za jeho peníze zaplatila dovolenou
„Víš,“ začal váhavě, „s manželkou to už delší dobu nefunguje. A… poslední rok jsem si uvědomil, že tě vnímám jinak než dřív.“
Zůstala jsem na něj zaskočeně hledět. Nechápala jsem, kam tím míří. A pak dodal něco, co mi vyrazilo dech: „Mám pocit, že i ty se na mě díváš jinak. Můžu tě políbit?“
V tu chvíli se ve mně všechno sevřelo. Ta otázka mi připadala jako rána. Nechápala jsem, jak si mohl myslet, že cítím totéž. Vždyť jsem ho měla vždycky jen jako kamaráda! Hlas se mi trochu chvěl, když jsem odpověděla: „Ne… Já… Nechci. Ty jsi pro mě vždycky byl kamarád, nic víc. Jsem šťastná s manželem.“
Očekávala jsem oporu, ale místo toho jsem na všechno sama
Cítila jsem, jak se mi zrychlil tep, a najednou mi bylo v jeho přítomnosti nepříjemně. Vstala jsem a šla do svého pokoje. Zamkla jsem se. Ani ne proto, že bych se bála, ale protože jsem potřebovala být sama. Přemýšlela jsem, jak se to mohlo stát. Jak mohl tak špatně pochopit naše přátelství?
Náš vztah se tím úplně pokazil
Ráno bylo mezi námi tíživé ticho. Ani jeden jsme se nepokusili o rozhovor. On rychle sbalil děti a odjel ještě před obědem. A já… Já cítila prázdno.
Když jsem si ho brala, věřila jsem, že budeme rovnocenní partneři. Mýlila jsem se
Od té doby jsme si nenapsali. Já se mu neozvala. On také ne. Často přemýšlím, jestli bych o tom měla říct manželovi. Ale co bych tím změnila? Neudělala jsem nic špatného. Jenže to tajemství mi leží na duši jako kámen.
Nejvíc mě ale zraňuje, že jsem ztratila něco, co pro mě mělo obrovskou hodnotu. Přátelství, které trvalo většinu mého života. Přátelství, které jsem považovala za důkaz, že vztah mezi mužem a ženou může být čistý a upřímný.
Mýlila jsem se. A právě to bolí nejvíc.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
