Nikdy bych si nepomyslela, že ještě někdy zažiju ten pocit – radostné očekávání, pohled na rostoucí bříško a nekonečné plánování toho, jaké to bude, až poprvé pochovám své dítě v náručí. Ve svých 48 letech jsem už dávno přestala doufat, že bych mohla být matkou. A přesto se to stalo.
Když jsem se dozvěděla, že jsem těhotná, moje první reakce byla šok. Nevěřila jsem, že by se něco takového mohlo přihodit v mém věku, kdy už většina žen pomalu myslí na vnoučata, ne na plenky a noční vstávání. Ale po prvotním překvapení přišla euforie. Nemám pocit, že bych byla příliš stará na to, abych dala dítěti lásku a péči, kterou potřebuje.
Bohužel, ne každý v mém okolí to vidí stejně. Reakce lidí, kterým jsem své těhotenství oznámila, se pohybovaly od radostného překvapení až po nepokryté odsouzení. Slyšela jsem už snad všechny možné argumenty – že jsem nezodpovědná, že je to sobecké, že dítě bude mít starou matku, která si ho dlouho neužije. Dokonce i někteří z mých přátel si neodpustili poznámky o tom, že už bych měla myslet spíš na odpočinek než na výchovu dítěte.
Jenže já se na to dívám jinak. Mnoho lidí přemýšlí o věku jako o hranici, která nám říká, co už bychom dělat neměli. Ale já věřím, že život je nepředvídatelný a že nám může přinést radostné momenty i tam, kde bychom je nečekali. Ano, čekají mě náročné roky, budu muset být silnější než kdy dřív, ale to všechno za to stojí. Moje dítě bude vyrůstat s matkou, která ho opravdu chtěla, která si ho váží a která mu dá všechnu svou lásku.
Jsem si vědoma rizik, která těhotenství v mém věku přináší. Lékaři mě upozornili na všechna možná úskalí, ale místo abych se tím nechala paralyzovat, rozhodla jsem se soustředit na to pozitivní. Moje tělo možná není tak mladé jako ve dvaceti, ale moje srdce je plné naděje a odhodlání. A pokud mi osud dal tuhle příležitost, nehodlám ji zahodit jen proto, že se to někomu zdá neobvyklé.
Lidé rádi soudí, zvlášť když se někdo odchýlí od toho, co považují za normální. Ale co je vlastně normální? Kdo rozhoduje, kdy je ten správný čas na to být matkou? Já se rozhodla řídit svým instinktem, svým srdcem. A to mi říká, že tohle dítě je dar.
Místo strachu zažívám radost
Samozřejmě mám obavy. Uvědomuji si, že budu starší maminka, že se možná někdy budu cítit unavená víc než mladší ženy. Ale zároveň vím, že všechno, co děláme s láskou, se zvládnout dá. Každá matka má své výzvy a já nejsem výjimkou.
Místo toho, abych přemýšlela o tom, co si myslí ostatní, se soustředím na to, co je přede mnou. Až se poprvé podívám do očí svého dítěte, až uslyším jeho první smích, až ho budu učit první krůčky – bude na tom záležet, kolik mi je let? Ne.
Svět se možná bude divit. Ale já vím, že jsem udělala správné rozhodnutí.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
