Nikdy by mě nenapadlo, že počítačová hra může změnit můj život. Vždycky jsem v ní hledala jen zábavu, únik od reality, prostor, kde můžu být kreativní a na chvíli zapomenout na všední starosti. Jenže osud měl jiné plány. V pixelovém světě Minecraftu jsem nečekaně objevila něco mnohem cennějšího – hluboké spojení, které přerostlo v lásku.
Hraní pro mě bylo běžnou součástí volného času. Stavěla jsem, objevovala, zdolávala výzvy, a když jsem se připojila na multiplayerový server, netušila jsem, že právě tam potkám někoho, kdo mi obrátí svět naruby. Mezi stovkami hráčů jsem narazila na jednoho, který mě zaujal hned od začátku. Říkejme mu Alex. Zpočátku jsme spolu jen náhodně spolupracovali na projektech, bavili se o hře a smáli se situacím, které při hraní vznikaly.
Postupem času se ale z obyčejných rozhovorů stalo něco víc. Už jsme si nepovídali jen o Minecraftu, ale i o životě. Hry se staly jen kulisou k našim dlouhým nočním konverzacím. Mluvili jsme o snech, obavách, životních zkušenostech. Postupně jsem si uvědomila, že mi Alex začíná být blíž než většina lidí v mém okolí. Vždycky mě podpořil, měl smysl pro humor, byl inteligentní a laskavý. Přistihla jsem se, že se na naše hovory těším víc než na samotné hraní.
Rozešla jsem se s láskou svého života, protože jsem se bála přiznat pravdu
Najednou to bylo jasné – zamilovala jsem se. Bylo to zvláštní, protože jsem vlastně ani nevěděla, jak vypadá. Naše pouto se vytvořilo bez fyzické přítomnosti, čistě na základě rozhovorů, sdílených myšlenek a společných zážitků ve hře. Jenže já jsem chtěla víc. Chtěla jsem, aby se to posunulo dál, abychom se poznali i mimo virtuální svět.
Nakonec jsem sebrala odvahu a navrhla, že si vyměníme kontakty. Chvíli jsme si jen psali, ale brzy jsme přešli na videohovory. A v tu chvíli jsem věděla, že moje city nebyly jen iluzí. Skutečný Alex byl ještě lepší, než jsem si představovala. Naše spojení bylo silnější než kdy dřív, a i když jsme žili daleko od sebe – já v Praze, on v Ostravě – nebylo pochyb o tom, že naše vztah má smysl.
Každý muž v mém životě mě opustil. Je to smůla, nebo dělám něco špatně?
Láska na dlouhou vzdálenost za to stojí
Teď se blíží chvíle, kdy se konečně setkáme i naživo. Těším se, ale zároveň mám i trochu strach. Co když v reálném světě nebude všechno tak dokonalé jako v tom virtuálním? Co když chemie, kterou cítíme přes obrazovku, zmizí, až se poprvé podíváme do očí? Přesto do toho jdu s otevřeným srdcem. Protože vím, že láska přichází v nejnečekanějších podobách. A ať už ji najdeme kdekoliv – ve škole, v práci, nebo třeba v počítačové hře – vždycky stojí za to ji následovat.
Stále miluji svého ex. Kvůli němu zvažuji odchod od dětí
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
