Zůstala jsem sama. V bytě, který byl kdysi plný života, je teď ticho, které tíží každou mou myšlenku. Po odchodu mého manžela se všechno změnilo. Každý den je stejný jako ten předchozí, jedna nekonečná smyčka samoty a vzpomínek, ze které není úniku. Nejhorší je ta prázdnota. Nejen ta v místnosti, kde kdysi sedával a četl noviny, ne jen ta na druhé straně postele, ale ta, která se usadila přímo ve mně.
Žili jsme spolu více než čtyřicet let. Byl to vztah plný lásky, přátelství a porozumění. Všechno jsme dělali spolu – smáli se, řešili problémy, podporovali se. A pak najednou nic. Jako když se vypne světlo a už ho nikdo nikdy nerozsvítí. Zůstala po něm jen tichá ozvěna jeho hlasu, jeho věci, které už nikdo nepoužívá, a vzpomínky, které bolí víc než cokoliv jiného.
Každý den je boj. Ráno se probouzím s pocitem, že není důvod vstávat. V kuchyni připravuji snídani jen pro sebe, ale často ji ani nesním, protože nemám chuť k jídlu. Někdy si pustím televizi jen proto, aby v bytě nebylo takové ticho. Ale ani to nepomáhá. Dny plynou a já se v nich ztrácím.
Rozešla jsem se s láskou svého života, protože jsem se bála přiznat pravdu
Nejvíc mi chybí lidská společnost. Když byl Jakub naživu, měli jsme vždy někoho, s kým jsme mohli prohodit pár slov, zajít na kávu, pobavit se. Teď je to jinak. Staré přátele buď odvál čas, nebo odešli stejně jako on. A noví nepřicházejí. Připadám si neviditelná, jako bych pro tento svět přestala existovat.
Občas slyším, že bych si měla najít koníčky, jít mezi lidi, zapojit se do něčeho nového. Ale kde vzít tu sílu? Když se každý den cítím tak unavená a prázdná, že se mi ani nechce vyjít ven. Jak najít chuť žít, když všechno, co mě dělalo šťastnou, už není?
Každý muž v mém životě mě opustil. Je to smůla, nebo dělám něco špatně?
Chybí mi lidská společnost
Přesto se v hloubi duše bráním úplnému zoufalství. Snažím se hledat světlo, i když je to těžké. Každý den doufám, že přijde něco, co mi dá nový smysl, nový důvod pokračovat. Že se jednoho dne probudím a nebude to už jen o přežívání. Zatím je to ale pořád stejný boj s osamělostí, s prázdnotou, se strachem, že takhle budu žít až do konce.
Stále miluji svého ex. Kvůli němu zvažuji odchod od dětí
Zůstala jsem sama. A nevím, jestli se s tím někdy dokážu smířit.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
