Když jsem si svého muže brala, byla jsem přesvědčená, že jsem si vybrala správně. Byl milý, pozorný a měli jsme spoustu společných zájmů. Rozuměli jsme si, a i když jsme občas měli drobné neshody, nikdy to nebylo nic zásadního. Věřila jsem, že tvoříme pevný pár, který zvládne všechno, co mu život přinese.
Pak jsem otěhotněla a všechno se změnilo. Ne hned, ale postupně se začalo ukazovat, že muž, kterého jsem si vzala, není tím, koho jsem si myslela, že znám. Místo aby byl pevnou oporou v tak důležitém období, začal se chovat jinak. Nešlo o žádné velké scény nebo dramatické události, ale o postupné rozpadání mé představy o něm jako o silném a spolehlivém partnerovi.
Těhotenství pro mě nebylo jednoduché. Byla jsem unavená, trápily mě nevolnosti a potřebovala jsem, aby mi byl blíž než kdy dřív. Jenže místo toho jsem měla pocit, že se ode mě spíš vzdaluje. Stěžoval si, že si nemůže užívat svůj život jako dřív, že se vše najednou točí jen kolem dítěte. Místo aby se snažil pomoci, často se jen stáhl do ústraní a očekával, že všechno zvládnu sama. Začala jsem si všímat, že v těžkých situacích raději uhne, než aby se postavil čelem ke skutečným problémům.
Každý muž v mém životě mě opustil. Je to smůla, nebo dělám něco špatně?
Po porodu se to nezlepšilo. Naopak. Když bylo potřeba něco řešit, vyhýbal se odpovědnosti. Připadalo mi, že čeká, až všechno nějak vyřeším já. Když jsem byla vyčerpaná po probdělých nocích, nezeptal se, jak mi může pomoct. Když jsem měla strach o dítě nebo o naši budoucnost, zlehčoval to. Pokaždé, když se objevila nějaká nepříjemnost, tvářil se, že to není jeho problém.
Myslela jsem si, že mám vedle sebe muže, který se mnou zvládne všechny překážky, ale čím víc času ubíhalo, tím jasněji jsem viděla, že jeho představa vztahu je jiná. Chce, aby věci šly snadno, bez komplikací, bez těžkých rozhodnutí. A když se objeví problémy, raději se stáhne, než aby je řešil.
Stále miluji svého ex. Kvůli němu zvažuji odchod od dětí
Zůstávám kvůli dítěti
Začala jsem si klást otázku, jestli s ním můžu být šťastná. Jestli si dokážu představit, že s někým takovým budu žít celý život. Odpověď, která se mi neustále vrací, je spíš ne. Jenže teď máme dítě a nechci, aby vyrůstalo ve dvou rodinách. Nechci mu vzít možnost mít oba rodiče pohromadě. Takže zůstávám, i když uvnitř sebe cítím, že tenhle vztah pro mě není to, co jsem si představovala.
Nejvíc lituji toho, že jsem ho před těhotenstvím nepoznala v krizových situacích. V době, kdy šlo všechno hladce, mě ani nenapadlo přemýšlet nad tím, jak by se choval, kdyby se objevil opravdový problém. Bylo mi s ním dobře a myslela jsem si, že to stačí. Teď vím, že nestačí. Přála bych si, abych měla možnost vrátit čas a podívat se na něj jinýma očima. Možná bych si pak ušetřila zklamání, které teď každý den cítím.
